Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. Alenou Abbidovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 6. 2010, čj. 16 C 391/2008 - 167, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011, čj. 69 Co 118/2011 - 195, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení 65.000,- Kč s příslušenstvím, ve kterém jako žalobce neuspěl. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 shora označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky 65.000,- Kč s příslušenstvím, jako nedoplatku ze smlouvy o dílo ze dne 12. 10. 2007. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně správně aplikoval § 536 a násl. obchodního zákoníku, upravující smlouvu o dílo. Po provedeném dokazování správně zhodnotil důkazy jednotlivě, jakož i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, a to včetně toho, co v řízení uvedli účastníci. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na srozumitelné a pečlivé odůvodnění odvolacího soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata totiž spočívá v polemice stěžovatele s právními závěry obecných soudů. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Toto postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě argumentů v ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval ústavností celého řízení. Zjistil, že obecné soudy obou stupňů správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Ty jsou nejen v souladu s obecným právem, ale i plně ústavně konformní. Tvrzení stěžovatele o nedostatcích odůvodnění napadených rozsudků není důvodné, neboť oba rozsudky jsou podrobně a srozumitelně odůvodněny. V podrobnostech lze tedy odkázat na odůvodnění rozsudků obecných soudů obou stupňů a nemá význam z jejich závěrů cokoli opakovat.
Ústavní soud neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny a pokud soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 14. prosince 2011
Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu