Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TEMPLUM - společenské hry s.r.o., se sídlem [adresa] proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2011, sp. zn. 69 Co 272/2011, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 4. 2011, sp. zn. 13 EC 101/2009, bez právního zastoupení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem došlým dne 18. 10. 2011, označeným jako ústavní stížnost, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, a to pro porušení celé řady základních práv a svobod.
Dříve, než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že tomu tak není, neboť stěžovatelka nerespektovala ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ve svém podání sice uvedla, že je zastoupena Mgr. J. Š., advokátem, plná moc udělená tomuto advokátovi k návrhu byla přiložena, nebyla však akceptována uvedeným advokátem, a ani z ústavní stížnosti samé neplynulo, že byla sepsána řečeným advokátem. Není-li splněna podmínka povinného zastoupení před Ústavním soudem a sepisu ústavní stížnosti advokátem, stanovená fyzickým či právnickým osobám zákonem o Ústavním soudu, Ústavní soud stěžovatele podle § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu vyzve k odstranění této vady ve stanovené lhůtě. Tento postup však není nutný v každém případě. Účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle citovaného ustanovení je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem. Pokud však stěžovateli dříve (v předchozích řízeních) poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, jeví se setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení jednak neefektivním a formalistickým, jednak to ve své podstatě představuje obcházení lhůt stanovených v § 72 odst. 3, 4 a 5 zákona o Ústavním soudu, neboť zákonná šedesátidenní lhůta je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti, přičemž její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k doplňování návrhu či odstraňování jeho vad stěžovatele zvýhodňuje oproti ostatním, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli. Z mnoha řízení, jichž se stěžovatelka a její jednatel a společník Ing. P. Ch. (jako fyzická osoba) u Ústavního soudu účastnili, plyne, že stěžovatelka byla Ústavním soudem opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučována. Byla-li tedy opakovaně a dostatečně informována o tom, že je mj. nezbytné, aby ústavní stížnost byla sepsána advokátem a aby byla k podané ústavní stížnosti přiložena plná moc advokáta, který by stěžovatelku zastupoval, musela si být rovněž již v okamžiku podání nyní posuzované ústavní stížnosti vědoma zákonem předvídaných požadavků na obsahové a formální náležitosti takového návrhu. Současně bylo stěžovatelce známo výše prezentované stanovisko, takže si musela být vědoma rovněž toho, že její ústavní stížnost může být bez dalšího odmítnuta (viz např. naposled usnesení ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2941/11). Za dané situace, kdy lze považovat za zcela neúčelné, aby Ústavní soud stěžovatelku opětovně vyzýval k odstranění vad podání, nezbylo mu, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení za přiměřené aplikace ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2011
Ivana Janů, v.r. soudce zpravodaj