Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelů a) FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG, reg. č. FL-0001,030.270-0, sídlem [adresa] Lichtenštejnské knížectví, a b) H. A. II. von und zu Liechtenstein, zastoupených Dr. Erwinem Hanslikem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2405/2023-678 ze dne 23. srpna 2023, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 204/2022-607 ze dne 14. března 2023 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále č. j. 17 C 157/2021-482 ze dne 30. března 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a Správy železnic, státní organizace, sídlem [adresa] Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva.
2. Stěžovatelé se žalobou před civilními soudy domáhali vyklizení a předání nemovitých věcí v katastrálním území [k.ú.] (dále jen "sporné nemovitosti") a zaplacení částky ve výši 100 000 Kč, případně zaplacení peněžité náhrady za sporné nemovitosti. Stěžovatelka a) se rovněž domáhala určení vlastnického práva ke sporným nemovitostem.
3. Stěžovatelka a) tvrdila, že sporné nemovitosti vlastní, neboť je univerzální dědičkou F. J. II. Lichtenštejna (dále jen "zůstavitel"), který měl být jejich vlastníkem až do své smrti, neboť se na něj ani na spornou nemovitost nevztahoval dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále též pouze "dekret"). Stěžovatel b) uváděl, že mu ke sporným nemovitostem jako nynější hlavě Lichtenštejnského knížectví náleží požívací práva odvozená z jejich vlastnictví stěžovatelkou a). V katastru nemovitostí je však jako vlastnice sporných nemovitostí zapsána Česká republika.
4. Okresní soud v Bruntále napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Krajský soud v Ostravě k odvolání stěžovatelů rozsudek následně potvrdil. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost, neboť odvolací soud věc řešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, od níž není důvod se odchylovat.
5. Stěžovatelé se závěry civilních soudů nesouhlasí a napadají je ústavní stížností. Namítají v ní porušení práva na spravedlivý proces a práv souvisejících podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a práva na soukromí a rodinný život a práv souvisejících podle čl. 3 odst. 2 Listiny, čl. 10 a čl. 32 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy. V té souvislosti namítají rovněž porušení práva na rovné zacházení podle čl. 3 odst. 1 a čl. 24 Listiny a čl. 14 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 a čl. 5 Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace (dále jen "Mezinárodní úmluva"), jakož i práva na účinný opravný prostředek podle čl. 13 Úmluvy a čl. 6 Mezinárodní úmluvy.
6. Podstatou stížnostní argumentace je zpochybnění konfiskace sporných nemovitostí podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.
7. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Pro posouzení věci je určující, že stěžovatelé se na Ústavní soud obracejí s řadou obdobných ústavních stížností, které vycházejí z prakticky totožných skutkových okolností a závisí na vyřešení stejných právních otázek. Věc stěžovatelů vedená pod sp. zn. I. ÚS 1639/23 byla přitom právě z toho důvodu postoupena plénu Ústavního soudu, které o ní rozhodlo zamítavým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 10/24 ze dne 3. 4. 2024.
9. Plénum Ústavního soudu se v tomto nálezu přihlásilo ke své dlouhodobě ustálené judikatuře, a to ve shodě se senátními rozhodnutími sp. zn. III. ÚS 2130/17 ze dne 10. 7. 2017 a sp. zn. II. ÚS 657/22 ze dne 7. 3. 2022. Ústavní soud přitom nemá žádný důvod se odchylovat od zde vyslovených závěrů, které plně dopadají i na nyní projednávaný případ.
10. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24 připomněl, že konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. podléhaly všechny osoby německé a maďarské národnosti, bez ohledu na státní příslušnost, ledaže by se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československa. Ke konfiskaci docházelo s okamžitou platností a bez potřeby intabulace nabytím účinnosti dekretu dne 23. 6. 1945. O tom, zda jsou v konkrétním případě naplněny podmínky pro konfiskaci, v případě potřeby nebo na návrh deklaratorně rozhodovaly okresní národní výbory. Jejich závazné konfiskační výměry bylo možné právně zpochybnit pouze ve správním řízení, případně před správním soudem. Civilním soudům přitom nepříslušelo a nepřísluší je zpochybňovat či přezkoumávat.
11. Ve věci sp. zn. Pl. ÚS 10/24 tak civilní soudy postupovaly v souladu s ústavním pořádkem, když nevyhověly požadavku stěžovatelů, aby se zabývaly tvrzenými vadami konfiskačního výměru, kterým byl zůstavitel kategorizován. Námitky, že konfiskační výměr je nicotný, nejsou důvodné a vzhledem ke konstrukci dekretu ani relevantní.
12. Krom uvedeného Ústavní soud zdůraznil, že konfiskaci v roce 1945 nelze zpětně posuzovat z hlediska současných právních standardů, neboť byla provedena před přijetím a účinností Listiny a Úmluvy. Stěžovatelé současně nemohou dovozovat legitimní očekávání nebo držbu ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stejně tak nepřisvědčil tvrzením, že soudy porušily právo stěžovatelů na ochranu soukromí a rodinný život.
13. Nosné stížnostní důvody, jakož i relevantní skutkové okolnosti jsou v nyní projednávané věci totožné. Ústavní soud proto následuje své výše nastíněné závěry vyslovené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24. Námitka podjatosti vůči soudkyni Nejvyššího soudu Petře Kubáčkové, která v minulosti rozhodovala obdobnou věc u krajského soudu, přitom není důvodná. Nejvyšší soud zde plně následoval svou dřívější judikaturu v těchto věcech a okolnosti případu nezavdávají pochybnosti o nepodjatosti této soudkyně v subjektivním ani objektivním smyslu.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu