I. ÚS 3148/08

Odůvodnění

Ústavní stížností podanou řádně a včas stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy ČR, v čl. 2 odst. 1, čl. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Napadeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal přezkoumání rozhodnutí Celního ředitelství v Českých Budějovicích, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu v Jindřichově Hradci, jímž mu byly zajištěny vybrané výrobky, u nichž nebylo prokázáno, že se jedná o výrobky zdaněné nebo oprávněně nabyté za ceny bez daně. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, která byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta jako nedůvodná.

Stěžovatel tvrdil, že v jeho případě správní orgány i soudy nesprávně posoudily zásadní právní otázky, v důsledku čehož zkrátily jeho právo na ochranu vlastnictví a odejmuly mu právo na spravedlivý proces. Stejně jako v řízení před Nejvyšším správním soudem stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že předložil doklady, které obsahují náležitosti stanovené zákonem č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních (dále jen "zákon o spotřebních daních"), a prokázal tak zdanění předmětných výrobků. Stěžovatel dále poukazoval na neodůvodněné průtahy v řízení, v důsledku kterých nemůže po dobu více než tří let nakládat s výrobky, které řádně zaplatil. Tvrdil také, že došlo k porušení zásady dvouinstančnosti řízení a řádného přezkoumání rozhodnutí vydaných v jeho věci.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení. Oba soudy ve svých vyjádřeních odkázaly na odůvodnění svých rozsudků a zdůraznily, že se doklady předloženými stěžovatelem dostatečně zabývaly. Zmíněné doklady sice splňovaly zákonem požadované náležitosti, avšak pravdivost (správnost) těchto dokladů byla celními orgány vyvrácena. Proto došlo k zajištění výrobků podle § 42 odst. 2 zákona o spotřebních daních. K námitce stěžovatele ohledně průtahů v řízení Nejvyšší správní soud uvedl, že i když zákon o spotřebních daních nestanoví žádnou maximální dobu, po kterou je zajištění výrobků přípustné, charakter tohoto institutu nasvědčuje tomu, "že by mělo být zdanění výrobků postaveno na jisto v čase pokud možno co nejkratším, a to bez jakýchkoli zbytečných průtahů." Dobu zajištění vybraných výrobků v daném případě shledal jako poměrně dlouhou, a to i přes to, že probíhalo několik soudních řízení a celní orgány prováděly rozsáhlá šetření. Tato skutečnost však nijak neovlivnila zákonnost zajištění vybraných výrobků. Soud dále zdůraznil, že v případě, že by se ukázalo, že daňová povinnost byla splněna a stěžovatelovo vlastnické právo bylo omezeno, existují instituty, kterými se stěžovatel může domáhat náhrady případné škody.

Po prostudování ústavní stížnosti a rozhodnutí, jejichž zrušení stěžovatel navrhl, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s právními závěry celních úřadů i správních soudů obou stupňů. Stěžovatel v ústavní stížnosti prezentuje své vlastní právní názory a vznáší shodné námitky, které již uvedl v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud se všemi stěžovatelovými námitkami řádně zabýval a zcela vyčerpávajícím způsobem se s nimi vypořádal. Skutečnost, že stěžovatel s jeho závěry nesouhlasí, ještě není důvodem k podání úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud neshledal v přezkoumávané věci žádné porušení základních práv stěžovatele. Námitka stěžovatele stran dvouinstančnosti řízení a přezkoumatelnosti vydaných rozhodnutí není namístě, neboť stěžovatel využil možnosti podat kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu a Nejvyšší správní soud jeho návrh řádně přezkoumal a všemi jeho námitkami se dostatečně zabýval. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Za této situace posoudil Ústavní soud návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný a nezbylo mu, než jej z tohoto důvodu odmítnout (§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2009

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu