Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Lubora Štamberka, zastoupeného JUDr. Janem Salmonem, advokátem, sídlem Revoluční 763/15, Praha 1, proti výrokům II a III rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 340/2024-49 z 27. 11. 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 45 C 229/2023-28 z 4. 6. 2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti se stěžovateli nepřiznává.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici zaplacení 93 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu (nepřiměřené délky řízení) v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6, vedeném pod sp. zn. 11 C 10/2020. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu stěžovatele zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že délka posuzovaného řízení nebyla vzhledem k okolnostem nepřiměřená, a proto k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo.
2. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze v rozsahu 43 000 Kč, ve kterém vzal žalobu zpět, rozsudek obvodního soudu zrušil a řízení zastavil (výrok I) a v částce 50 000 Kč rozsudek potvrdil (výrok II). Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Městský soud dal stěžovateli za pravdu, že do délky posuzovaného řízení je třeba zahrnout i dobu předběžného projednání nároku, nicméně ani tak nebyla délka řízení nepřiměřená. Uvedl, že přiměřenost délky řízení je nutné posuzovat s přihlédnutím k okolnostem věci a nelze paušálně stanovit pevnou lhůtu pro skončení řízení. Městský soud zdůraznil, že nespornými lze učinit pouze otázky skutkové, nikoli právní, a proto není konstatováním nepřiměřené délky řízení vedlejší účastnicí v rámci předběžného projednání nároku vázán.
II. Argumentace stěžovatele 3. Proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí obvodního soudu a výrokům II a III rozhodnutí městského soudu podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny a princip rovnosti v právech ve smyslu čl. 1 Listiny. Stěžovatel rozporuje závěry obecných soudů o absenci nesprávného úředního postupu a zdůrazňuje, že vedlejší účastnice v předsoudním projednání dospěla k opačnému závěru. Rozhodnutí obecných soudů považuje za nepřezkoumatelná a bezvýhradně stranící vedlejší účastnici. Stěžovatel uzavírá, že v obdobných případech bývá soudy přiznáváno zadostiučinění v penězích, v jeho případě se tak nestalo, a proto podle něj obecné soudy porušily princip rovnosti v právech. Uložení povinnosti nahradit náklady řízení státu (tj. vedlejší účastnici) považuje za rozporné s dobrými mravy.
III. Posouzení procesních předpokladů a opodstatněnosti ústavní stížnosti 4. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Není úkolem Ústavního soudu, aby v bagatelních věcech sjednocoval rozhodovací praxi obecných soudů. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnosti výslovně nezná, není možné přehlížet hranice, které zákonodárce v civilním řízení pro bagatelnost vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, přičemž se nepřihlíží k výši příslušenství pohledávky [srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu], jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance a sjednotitele rozhodovací praxe obecných soudů nahrazoval Ústavní soud.
6. V nyní posuzované věci je požadovaná částka, po zpětvzetí části žaloby, svou výší bagatelní (50 000 Kč). Podle judikatury Ústavního soudu platí, že pokud je žalované plnění bagatelní, zakládá to bez dalšího důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. Ústavněprávní přezkum u bagatelních věcí připouští Ústavní soud pouze ve výjimečných (excesivních) případech evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, např. u natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastala kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva, zpravidla práva na soudní ochranu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 739/24 z 3. 7. 2024, bod 6; k bagatelnosti v obdobné věci téhož stěžovatele viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2525/24 z 3. 2. 2025). Ústavní soud tak učinil vždy vzhledem k intenzitě faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele, příp. s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 z 10. 4. 2014, bod 33).
7. Stěžovatel směřuje část ústavní stížnosti také proti náhradě nákladů řízení (celkem 1 800 Kč). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů o náhradě nákladů řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, ledaže by posuzovanou věc provázely mimořádné okolnosti, které ji z hlediska ústavnosti činí dostatečně významnou (viz výše). O to mimořádnější okolnosti musejí být dány ve věcech, ve kterých sporná výše náhrady nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 z 5. 3. 2025, body 11 a 34).
8. Stěžovatel se k bagatelní výši částek, jichž se domáhá, nijak nevyjadřuje. Současně žádné mimořádné okolnosti, které by měly odůvodnit věcné projednání ústavní stížnosti, Ústavní soud v posuzované věci ani neshledal. Ústavní soud nicméně nad rámec uvedeného dále rozvede, proč by ústavní stížnost byla návrhem zjevně neopodstatněným i v případě, že by se nejednalo o bagatelní věc.
9. Jádro ústavní stížnosti spočívá v polemice se závěry obecných soudů o absenci nesprávného úředního postupu. Pokud stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které k nepřiznání zadostiučinění v penězích má docházet zcela výjimečně, přehlíží, že z této judikatury neplyne obecným soudům povinnost vycházet ze závěru předběžného projednání (shodně usnesení sp. zn. I. ÚS 2525/24, body 10 až 13); navíc i pouhé konstatování porušení práva je jako satisfakce možné tehdy, pokud to soudy přesvědčivě odůvodní (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2058/20 z 10. 11. 2020, body 10 až 12 a 18). Podstata základního práva na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny zůstala zachována - soudy ústavně souladně vyhodnotily, proč o nesprávný úřední postup nešlo. Městský soud důkladně vysvětlil, z jakého důvodu se odklonil od stanoviska vedlejší účastnice (body 13 a 14 rozsudku) a proč jsou stěžovatelem odkazovaná rozhodnutí odlišná od projednávané věci (bod 17 rozsudku). Nelze přisvědčit ani námitce nepřezkoumatelnosti. Závěr o absenci nesprávného úředního postupu je podložen dostatečnými skutkovými zjištěními. V ostatních případech jsou stěžovatelovy odkazy na judikaturu zcela obecné. Posouzení obecných soudů nelze považovat za zjevně excesivní či v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, proto Ústavnímu soudu nepřísluší do jejich závěrů nijak zasahovat.
10. Ani námitka stěžovatele, že městský soud rozhodoval o jiném předmětu řízení než obvodní soud, není opodstatněná. Pokud městský soud na rozdíl od obvodního dospěl k závěru, že je do posuzované doby řízení třeba započítat také předsoudní fázi, není jeho povinností (nota bene povinností ústavněprávně chráněnou), aby napadené rozhodnutí zrušil, pokud sám dospěl k závěru, že ani po započtení doby předběžného projednání se o průtahy v řízení nejedná. Není pravdou, že by městský soud rozhodl o jiném předmětu řízení; tím totiž byla žalovaná částka ve výši 93 000 Kč, posléze 50 000 Kč s příslušenstvím, a nikoli posuzovaná doba řízení.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti žádal o přiznání náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti. Tomuto návrhu Ústavní soud nevyhověl, neboť dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu není náhrada nákladů automatická a lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech" jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 53/97 z 17. 2. 1999 nebo sp. zn. III. ÚS 677/07 z 1. 11. 2007). V posuzované věci tento předpoklad není naplněn, jelikož k zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatele nedošlo.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu