I. ÚS 3150/07

Odůvodnění

Ústavní stížností podanou elektronicky dne 11. 12. 2007 a doplněnou doručením jejího originálu dne 12. 12. 2007, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V záhlaví citovaným rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek krajského soudu, kterým uložil žalovaným - stěžovateli, L. K. a Z. P. povinnost zaplatit obchodní společnosti AB-CREDIT, a. s. společně a nerozdílně částku 562.177,- Kč, dále povinnost uhradit náklady řízení ve výši 30.912,- Kč a státem zálohované svědečné a znalečné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť obecné soudy nijak nezohlednily závěry plynoucí ze znaleckých posudků JUDr. P. B., které měly potvrdit nepravost stěžovatelova podpisu na ručitelském prohlášení, a naopak se ztotožnily s opačnými závěry znaleckého posudku JUDr. V., aniž by byl zpracován revizní znalecký posudek. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěry obecných soudů ohledně posouzení otázky platnosti ručitelského závazku s ohledem na další okolnosti věci. Stěžovatel se tak domnívá, že hodnocení důkazů provedených obecnými soudy je v extrémním nesouladu s jejich obsahem a proto navrhuje, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Dotazem na pracovnici Krajského soudu v Českých Budějovicích Ústavní soud zjistil, že proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2007, č. j. 9 Cmo 107/2006-347, podal stěžovatel společně s L. K. a Z. P. souběžně s ústavní stížností dovolání k Nejvyššímu soudu, o kterém dosud nebylo dovolacím soudem rozhodnuto.

Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně zaručených základních práv a svobod, který je ovšem vůči ostatním prostředkům, které slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jeden z atributů ústavní stížnosti, tedy, že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to ovšem neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Z věty za středníkem tedy vyplývá, že v tomto případě, pokud jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Uplatnil-li však stěžovatel mimořádný opravný prostředek a tento byl odmítnut na základě úvahy Nejvyššího soudu, že nebyl přípustný, je podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, a to 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, pokud stěžovatel napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž o přípustnosti tohoto dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze posléze podanou ústavní stížnost i proti rozhodnutí odvolacího soudu, resp. soudu nalézacího odmítnout z důvodu její opožděnosti. Přitom však platí, že v této fázi není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat přípustnost stěžovatelkou podaného dovolání, neboť by tím nepřípustně zasahoval do pravomocí Nejvyššího soudu posoudit podané dovolání jak z hlediska přípustnosti, tak eventuálně z hlediska důvodnosti.

Bylo by zásahem do pravomoci Nejvyššího soudu a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti není v praxi důvod, protože i za situace, že dovolací soud posoudí dovolání jako nepřípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež rozhodnutí o dovolání předcházela, odmítnout pro opožděnost. To vše platí ovšem za předpokladu, že dovolání bylo podáno formálně řádně a nebyla-li jeho přípustnost dle příslušných ustanovení o. s. ř. (§ 236 a násl.) výslovně vyloučena. Za splnění formálních náležitostí dovolání je odpovědný stěžovatel a Ústavní soud se jimi v této fázi řízení nemůže zabývat, neboť by zasahoval do judikatorní činnosti Nejvyššího soudu. Protože, jak je uvedeno výše, podal stěžovatel vedle ústavní stížnosti i dovolání, je zřejmé, že on sám svým postupem dal najevo, že se domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by jeho stížnost byla Ústavním soudem věcně posouzena před tím, než o podaném dovolání rozhodne Nejvyšší soud, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodování obecných soudů. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti nikterak nepoškozuje stěžovatele, neboť pokud by jeho dovolání bylo odmítnuto či zamítnuto, je stěžovateli stále zachována lhůta k podání nové ústavní stížnosti, v níž by měl být zohledněn i průběh a výsledek dovolacího řízení.

Ústavní soud rovněž připomíná, že skutkově totožný případ stěžovatelů L. K. a Z. P. (v daném řízení před obecnými soudy společně se stěžovatelem žalovaní) posuzoval v řízení ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 3133/07 a od závěrů v tomto rozhodnutí prezentovaných neshledal důvod se odchýlit.

Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2008

Eliška Wagnerová soudce zpravodaj