Ústavní soud rozhodl soudcem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Ch., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 10. 2007, sp. zn. 10 C 206/2006, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti nesoucí datum 7. 12. 2007, doručené Ústavnímu soudu dne 12. 12. 2007, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil výroky II. a III. shora označeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), vydaného v řízení, ve kterém stěžovatel, jako žalobce, požadoval proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR náhradu škody ve výši 304 356,-- Kč. Obvodní soud stěžovateli přiznal náhradu škody ve výši 32 842,80 Kč. Ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III.). Stěžovatel tvrdí, že obvodním soudem byla porušena ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 bodu 5 a čl. 6 bodu 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obvodní soud totiž nerespektoval nález Ústavního soudu, kterým byla zrušena předchozí rozhodnutí obecných soudů v této věci.
Stěžovatel sice podal proti shora označenému rozsudku obvodního soudu odvolání, ale domnívá se, že tento případ přesahuje jeho vlastní zájmy ve smyslu ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vychází z toho, že soudkyně obvodního soudu jednala v přímém rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR a že dne 16. 1. 2008 má tatáž soudkyně rozhodovat o podobném návrhu jiné osoby. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu neodmítne Ústavní soud přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Základním a jediným argumentem stěžovatele, na základě kterého navrhl shora zmíněný postup, je skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 2 při vydání shora označeného rozsudku nerespektoval závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04. Nelze však odhlédnout od skutečnosti, že se jedná o rozhodnutí soudu prvního stupně. Ze skutečnosti, že tento soud nerespektoval nález Ústavního soudu, nelze dovodit, že stejným způsobem (tj. v rozporu s ustanovením § 89 odst. 2 Ústavy ČR) budou postupovat i další stupně obecných soudů České republiky. Stěžovatel má k dispozici další stupně obecné soudní soustavy, kde může své argumenty plnohodnotně uplatnit. V dané věci tedy nejsou splněny podmínky pro postup podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Veden principem subsidiarity Ústavní soud uzavírá, že se jedná o ústavní stížnost předčasnou, a tudíž nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Tím jsou splněny podmínky pro odmítnutí ústavní stížnosti soudcem zpravodajem podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci, Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, předčasně podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2008 František Duchoň soudce Ústavního soudu