Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti W. F., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, zastoupeného Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 291/2019-125 ze dne 18. 7. 2019 a usnesení Okresního soudu v Břeclavi č. j. 2 T 48/2017-107 ze dne 20. 6. 2019 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud v Břeclavi rozhodl, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, který mu byl uložen trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi č. j. 2 T 48/2017-66 ze dne 19. 4. 2017, jehož výkon mu byl původně podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let za současného vyslovení dohledu. Okresní soud stěžovatele pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným usnesením jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že soudy se dopustily libovůle, když se v napadaných rozhodnutích toliko rozsáhle zabývaly jeho trestní minulostí, aniž by však byly hodnotily, že na jeho straně došlo k jisté nápravě, že se snaží, ať již vlastními silami či za asistence probačního úředníka, o vlastní nápravu a snaží se též poškozeným kompenzovat způsobenou škodu. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádný exces, pro který by bylo nutno přikročit k jejich zrušení, nespatřuje. Soudy srozumitelně vyložily, že stěžovatel se v průběhu zkušební doby nejen dopustil opakovaně téže trestné činnosti, pro kterou již byl zmíněným trestním příkazem odsouzen, nýbrž i dalších dvou přestupků násilné povahy. V podrobnostech lze na racionální odůvodnění napadených soudních rozhodnutí zcela odkázat. Závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1202/17 ze dne 15. 8. 2017 (N 151/86 SbNU 527), na něž se stěžovatel odvolává, na jeho případ nedopadají. Ve věci řešené citovaným nálezem se tehdejší stěžovatel ve zkušební době nedopustil ani trestného činu, ani přestupku, po výraznou část zkušební doby plnil podmínky stanovené probačním plánem dohledu, přičemž hlavním porušením podmínek byla neregistrace do evidence Úřadu práce v období posledních tří měsíců zkušební doby a nedostavení se na konzultace, z nichž se ale stěžovatel předem omluvil a požádal o náhradní termín. Jednalo se tedy o drobná nedodržení probačního plánu dohledu, která nebylo lze rozumně považovat za porušení zásady vedení řádného života. Odtud je zřejmé, že nynější věc je v porovnání s tím diametrálně odlišná již pro uvedené opětovné odsouzení pro trestný čin a postižení za přestupky (navíc násilné povahy) ve zkušební době.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2019
David Uhlíř v. r. předseda senátu