Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky BEAS SOLAR s.r.o., sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem, sídlem [adresa] Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 31 Af 4/2023-122 ze dne 14. 6. 2023 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 256/2023-56 ze dne 28. 11. 2024, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení a Odvolacího finančního ředitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Finanční úřad pro Královéhradecký kraj stěžovatelce dodatečným platebním výměrem ze dne 4. 3. 2021 doměřil daň z příjmů právnických osob ve výši 498 940 Kč, jakož i penále z doměřené daně v částce 99 788 Kč. Tuto daň doměřil, neboť stěžovatelka uspokojivě nedoložila rozdíl ve výši 2 574 446 Kč mezi jím zjištěnou referenční cenou a částkou skutečně fakturovanou mateřskou společností BEAS, a.s., za servis, monitoring a údržbu fotovoltaické elektrárny. Dále stěžovatelka uspokojivě nedoložila rozdíl cen ve výši 31 611 Kč z částky fakturované spojenou osobou Ing. B. S. za pronájem kanceláře (sídla žalobce) a neprokázala, že výdaj ve výši 20 000 Kč za služby fakturované dodavatelem Solární asociace, spolek, vynaložila k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Odvolání stěžovatelky vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 14. 11. 2022 zamítl.
2. Krajský soud v Hradci Králové žalobu stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl, přičemž konstatoval, že stěžovatelka a společnost BEAS, a. s., jsou kapitálově spojenými osobami ve smyslu § 23 odst. 7 písm. a) bod 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Krajský soud dospěl k závěru, že postup správních orgánů, které pro zjištění referenční ceny servisních služeb zvolily metodu přirážky k vynaloženým nákladům (Cost+), byl souladný s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Soud tak potvrdil rozhodnutí správních orgánů, které konstatovaly, že stěžovatelka od mateřské společnosti odebírala služby, které se odchylovaly od ceny, za kterou by služby poskytla vzájemně nespojená osoba.
3. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud potvrdil závěry krajského soudu.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá obdobné námitky, které uplatnila již v průběhu předchozích řízení. Opětovně uvádí, že správní orgány měly stanovit referenční cenu podle existujících reálně nezávislých transakcí, tedy metodou srovnatelné nezávislé ceny ("CUP").
5. M. C. je podle judikatury Nejvyššího správního soudu preferovanou metodou a má přednost, pokud je možné s jejím využitím stanovit referenční cenu se stejnou mírou spolehlivosti jako jinou metodou. Stěžovatelka tvrdí, že správce daně se ani nepokusil zjistit jiné externí nezávislé transakce nezbytné pro využití M. C.. Stěžovatelka namítá, že správními orgány aplikovaná metoda Cost+ představovala pouze odhad, neboť správce daně pouze spočítal mzdové náklady mateřské společnosti a připočetl k nim úředně stanovenou přirážku podle pokynu D-10. K využití této metody nebyly dány podmínky a důsledkem tohoto postupu bylo úřední snížení nákladů, které stěžovatelka v souvislosti s údržbou FVE fakticky vynaložila. Zásah do vlastnického práva tak stěžovatelka spatřuje v krácení daňově uznatelného výdaje nerespektováním cen, které byly sjednány a skutečně uhrazeny.
6. Stěžovatelka dále namítá, že vedlejší účastník v odvolacím řízení fakticky zcela konzumoval lhůtu pro stanovení daně podle § 115 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, a po stěžovatelce pak vyžadoval, aby se k věci vyjádřila a navrhla důkazy v neúměrně krátkých lhůtách, které jí ztížily výkon práva navrhovat důkazy. Podle stěžovatelky je v rozporu s účelem a smyslem zákonem předepsaných lhůt, aby účastníky řízení vystavovaly časové nouzi výhradně z důvodu laxního postupu správních orgánů, které se samy svou nečinností dostaly do situace hrozící prekluze.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a k tomu v této věci nedospěl. Posoudit, zda podmínky transakcí mezi stěžovatelkou a její mateřskou společností odpovídaly podmínkám tržním ve smyslu § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmu, je úkolem správních orgánů a následně správních soudů v čele s Nejvyšším správním soudem. Z ústavního hlediska je podstatné, že jimi učiněné závěry byly řádně odůvodněny a nepředstavují zjevný exces.
9. Ústavní soud odkazuje na usnesení sp. zn. IV. ÚS 2702/24 a III. ÚS 3243/24, jimiž pro zjevnou neopodstatněnost odmítl ústavní stížnosti sesterských společností stěžovatelky. Stěžovatelčiny námitky jsou prakticky identické, vycházejí z téměř stejných skutkových okolností, a dřívější závěry jsou proto plně přenositelné také na nyní projednávanou věc.
10. Obsah ústavní stížnosti představuje polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek uplatněných již v předchozích řízeních a řádně vypořádaných správními soudy. Stěžovatelka brojí proti aplikaci metody Cost+, kterou zvolily správní orgány pro prokázání referenční ceny servisních služeb, přičemž upřednostňuje M. C.. Správní orgány však řádně odůvodnily, proč M. C. není aplikovatelná bez dalšího na posuzovanou věc a dostály tak požadavku kladenému na ně judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky ze dne 11. 2. 2004 č. j. 7 A 72/2001-53, ze dne 23. 1. 2013 č. j. 1 Afs 101/2012-31, ze dne 27. 2. 2020 č. j. 7 Afs 472/2018-57), tj. požadavek řádného odůvodnění, proč v konkrétní věci nebylo možné při stanovení referenční ceny vycházet z metody preferované daňovým subjektem. Odůvodněné jsou i závěry týkající se daňové uznatelnosti nákladů za nájem a propagaci.
11. Stěžovatelkou namítané krácení jejích práv v odvolacím řízení Ústavní soud neshledal. Stěžovatelka sama připouští, že vedlejší účastník jí stanovil lhůtu pro reakci na seznámení se zjištěnými skutečnostmi podle § 115 odst. 1 daňového řádu v délce 8 dní, kterou v návaznosti na její žádost prodloužil o dalších 9 dní. Ústavní soud se proto ztotožnil se závěrem správních soudů, že vedlejší účastník v odvolacím řízení vytvořil pro stěžovatelku dostatečný prostor k tomu, aby hájila svá procesní práva.
12. Ústavní soud konstatuje, že správní soudy se řádně vypořádaly s argumentací stěžovatelky a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem. Závěr správních soudů o tom, že správní orgány v posuzované věci prokázaly, že ceny transakcí mezi stěžovatelkou a její mateřskou společností nebyly stanoveny v souladu s tržními principy, z hlediska ústavněprávního plně obstojí. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky.
13. Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne
Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu