Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele Ch. D. D., zastoupeného Mgr. T. M., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 11 Ntv 18/99, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 4 Tvo 130/99,
takto:
Výrok
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 17. 1. 2000, které došlo Ústavnímu soudu dne 18. 1. 2000.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 11 Ntv 18/99, o prodloužení lhůty trvání vazby a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 4 Tvo 130/99, jímž byla zamítnuta stížnost proti tomuto usnesení.
Stěžovatel má za to, že shora uvedenými usneseními byla porušena jeho ústavně zaručená práva na osobní svobodu, lidskou důstojnost, soukromí a na spravedlivý soudní proces ve smyslu ustanovení čl. 8 odst. 2, 3, čl. 10 odst. 1, 2, a 3, čl. 37 odst. 2, 4, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Porušení shora citovaných základních práv vidí v tom, že je držen ve vazbě pouze pro neschopnost soudu získat znalecký posudek v přiměřeném časovém termínu a zajistit účast poškozených na jednání soudu, jakož i v tom, že Vrchní soud v Praze své usnesení o prodloužení lhůty trvání vazby nezaslal jeho právnímu zástupci, nýbrž pouze jemu a v českém jazyce. Stěžuje si rovněž na zacházení při výkonu vazby a poukazuje na dosud provedené důkazy v jeho trestní věci, které dle jeho názoru svědčí o jeho nevině.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale zabývá se otázkou, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (čl. 83 Ústavy ČR).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele, jakož i výše uvedené usnesení o zamítnutí stížnosti obviněného proti usnesení o prodloužení lhůty trvání vazby a neshledal, že by došlo napadenými usneseními obecných soudů k porušení práv na osobní svobodu, lidskou důstojnost, soukromí a na spravedlivý soudní proces, jak vyplývá z Listiny základních práv a svobod nebo z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud zjistil, že tento soud postupoval při svém rozhodování zcela v intencích § 72 odst. 1 tr. řádu o přezkoumávání důvodů vazby, podle kterého jsou všechny orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém období trestního stíhání, zda důvody vazby ještě trvají nebo zda se nezměnily. Nejvyšší soud ČR své stanovisko odůvodnil zejména skutečností, že stěžovatel a další spoluobvinění nejsou občany České republiky, trvalé bydliště mají v zahraničí a jsou ohroženi trestem odnětí svobody do deseti let. K délce projednávání této trestní věci u soudu pak uvedl, že je způsobena nikoli nečinností soudu, když ve věci již bylo konáno 18 hlavních líčení, ale skutečností, že se jedná o obsáhlé dokazování a že obžalovaní jsou cizinci, kterým je jednání u soudu tlumočeno.
Ústavní soud se zpravidla nezabývá přehodnocováním existence či neexistence příslušného vazebního důvodu, neboť tato otázka je řešena v působnosti obecných soudů, které vycházejí ze zjištění vyplývajících z trestního spisu. Posláním Ústavního soudu je ochrana ústavnosti.
Při řízení o podané ústavní stížnosti Ústavní soud nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo zásahem orgánu veřejné moci k porušení ústavních procesních práv stěžovatele. K námitce stěžovatele ohledně doručování rozhodnutí v českém jazyce je třeba poukázat na ustanovení § 2 odst. 14 tr. řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení vyhotovují svá rozhodnutí v českém jazyce a z tohoto ustanovení se nedá dovodit povinnost doručovat v mateřském jazyce. Tlumočení je běžně zajišťováno. Pokud nebylo včas oznámeno usnesení obhájci stěžovatele, je námitka stěžovatele oprávněná, ale z celkové situace, kdy stížnost podal sám stěžovatel, kterému usnesení oznámeno bylo, vyplývá podle tehdejšího stavu řízení v této věci, že případné pochybení nemělo zásadní dopad na výkon práva obhajoby.
Ze shora uvedených důvodů senát Ústavního soudu musel považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou a návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2000 JUDr. Vladimír Klokočka předseda I. senátu Ústavního soudu