I. ÚS 3203/25

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka pracovala do konce roku 2019 na služebním místě představené - ředitelky sekce regulace v Energetickém regulačním úřadu (dále jen "ERÚ"). V prosinci 2019 a únoru 2020 požádala o proplacení služby vykonané přesčas v letech 2016 až 2019. Rada ERÚ přiznala stěžovatelce plat za práci přesčas v celkové výši asi 381 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. Nepřiznala jí však nárok na plat za služby přesčas v roce 2016, protože tento nárok byl již promlčen. Nejvyšší státní tajemník rozhodnutí Rady ERÚ změnil jen v tom, od kterého roku se počítá úrok z prodlení, ve zbytku jej potvrdil. Stěžovatelka se proto následně před správními soudy domáhala zrušení těchto rozhodnutí.

2. Krajský soud v Brně žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Svůj rozsudek, včetně stručného odůvodnění, uveřejnil na úřední desce a poté účastníkům rozeslal konečné písemné vyhotovení rozsudku. Dospěl k závěru, že Rada ERÚ správně nezahrnula do stěžovatelčina platu za službu přesčas příplatek za vedení a že není možné analogicky aplikovat § 125 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Stěžovatelčin služební poměr se totiž řídil zákonem č. 234/2014 Sb., o státní službě, který v otázce odměňování odkazuje na zákoník práce. Tato právní úprava neobsahuje mezeru, kterou by bylo nutné překonávat analogií.

3. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud (dále také "NSS") napadeným rozsudkem zamítl. Zdůraznil, že není nutné, aby konečné písemné znění rozsudku doslovně odpovídalo znění uveřejněnému na úřední desce. Neztotožnil se ani s námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Na závěr zopakoval, že zákon o státní službě výslovně stanoví, že se odměňování státních zaměstnanců řídí zákoníkem práce, není-li stanoveno jinak (§ 144 odst. 1 zákona o státní službě), a že zákoník práce není v tomto ohledu mezerovitý.

II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje svou námitku, že znění rozsudku krajského soudu uveřejněné na úřední desce neobsahovalo nosné důvody obsažené v písemném vyhotovení napadeného rozsudku. Nesoulad mezi vyhlášeným a písemným zněním podle ní představuje porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Tím, že NSS následně kasační stížnost zamítl, zatížil podle stěžovatelky své rozhodnutí totožnou vadou neústavnosti.

5. Stěžovatelka namítá, že názor správních soudů, že jí v rámci poskytnutého platu za službu přesčas nenáleží příplatek za vedení, neobstojí. Tvrdí, že soudy ani správní orgány nerespektovaly výkladová pravidla pro aplikaci právních norem, když se omezily na doslovný výklad § 127 zákoníku práce a dovodily, že jí příplatek za vedení při práci přesčas nepřísluší. Takový postup má podle ní vést k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

6. Podle stěžovatelky si navíc nelze představit jakýkoli racionální důvod, který by mohl ospravedlnit, že se zachází v oblasti odměňování jinak se státními zaměstnanci a příslušníky bezpečnostních sborů, ačkoli je jejich služební poměr obdobného charakteru. Proto je přesvědčena, že došlo k porušení principu rovnosti (čl. 1 Listiny). Také právo na spravedlivou odměnu (čl. 28 Listiny) může být podle názoru stěžovatelky naplněno jen tehdy, pokud mezi stejnými skupinami osob nevznikají nedůvodné rozdíly v odměňování.

7. Stěžovatelka tvrdí, že bylo porušeno její legitimní očekávání, že jí bude poskytnut plat za službu přesčas včetně příplatku za vedení. Šlo o zavedenou praxi, a proto postup správních orgánů označuje za rozporný se zákazem libovůle a čl. 11 Listiny. Nesouhlasí ani s názorem správních soudů, podle kterého nemůže nezákonná správní praxe založit legitimní očekávání.

III. Posouzení procesních předpokladů a opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní soud však dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla neústavní (srov. nález sp. zn. I. ÚS 504/03 ze dne 25. 11. 2003; nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007). Žádné takové ústavněprávní vady v projednávané věci Ústavní soud neshledal.

10. Tvrzení stěžovatelky, že vyhlášené znění rozsudku krajského soudu neobsahovalo nosné důvody obsažené v písemném vyhotovení, opomíjí závěry NSS. Ten v souladu s judikaturou Ústavního soudu vyložil, že úvahy soudu mohou být podrobněji či pečlivěji rozvedeny až v konečném písemném vyhotovení rozsudku (srov. např. nález pléna sp. zn. Pl. ÚS 38/18 ze dne 18. 6. 2019, bod 42, nebo stěžovatelkou opětovně uváděný nález IV. ÚS 520/14 ze dne 23. 9. 2014, bod 12). Rovněž srozumitelně odůvodnil, proč znění rozsudku uveřejněné na úřední desce v případě stěžovatelky obsahuje nosné důvody rozhodnutí (srov. body 14 a 15 rozsudku NSS). Ústavní soud v jeho úvahách nenašel žádný ústavně relevantní deficit a stěžovatelka je relevantním způsobem ani nezpochybňuje, pouze konstatuje, že NSS zamítnutím kasační stížnosti porušil její práva.

11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje i další argumentaci vznesenou a vypořádanou před správními soudy. Ta je založena na jejím odlišném právním názoru ohledně použitelné právní úpravy jejího odměňování. NSS i krajský soud však již dostatečně vysvětlily, že zákon o státní službě v otázkách odměňování státních zaměstnanců odkazuje jen na zákoník práce, jehož úprava není mezerovitá (srov. zejména body 23 až 26 rozsudku NSS a body 18 až 26 rozsudku krajského soudu). Proto se stěžovatelčino odměňování nemůže analogicky řídit § 125 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a bylo by v rozporu se zákonem započítat do platu představené ERÚ za službu přesčas nad rozsah 150 hodin ročně také příplatek za vedení. NSS navíc ústavně konformně odůvodnil, proč tato právní úprava nezasahuje do jádra stěžovatelčina práva na spravedlivou odměnu za práci (čl. 28 Listiny). Ústavní soud nespatřuje v takto odůvodněných rozhodnutích obecných soudů žádnou ústavněprávní vadu a nepovažuje provedený výklad § 144 zákona o státní službě a § 127 zákoníku práce za neústavní a odporující výkladovým pravidlům.

12. Namítá-li potom stěžovatelka, že důvod postupovat při odměňování za práci přesčas analogicky podle zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů spočívá v odstranění nedůvodných rozdílů odporujícím čl. 1 Listiny, které by existovaly v odměňování osob ve služebním poměru podléhajícím různé zákonné úpravě, musí Ústavní soud nejprve podotknout, že přímo nerovností mezi osobami ve služebním poměru před správními soudy neargumentovala, a ty tak nemohly pochybit, když se takové námitce nevěnovaly. Protože stěžovatelka rámcově otázku srovnatelnosti vznesla, hodnotí Ústavní soud její námitku v ústavní stížnosti jako materiálně přípustnou (k materiální nepřípustnosti viz bod 36 nálezu sp. zn. III. ÚS 2387/24 ze dne 29. 1. 2025 či bod 45 nálezu sp. zn. I. ÚS 931/25 ze dne 11. 9. 2025). Přesto ji Ústavní soud vypořádá s tou mírou obecnosti, v níž ji stěžovatelka vznesla. Skutečnost, že služební poměry podle zákona o státní službě a podle zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů jsou oba veřejnoprávní režimy výkonu závislé práce ještě bez dalšího neznamená, že jejich právní úprava musí být zcela totožná, jinak by docházelo k nedůvodným nerovnostem (potom by byla problematická celá konstrukce existence různých služebních poměrů vedle sebe). Jak NSS identifikoval, v této otázce dotýkající se spravedlivé odměny za práci (čl. 28 Listiny) postačí, pokud případná odlišnost má racionální zdůvodnění. To NSS stěžovatelce nabídl, na což v ústavní stížnosti konkrétně nezareagovala. Ústavní soud proto nepovažuje za nutné podrobněji se touto argumentací zabývat.

13. Zjevně neopodstatněná je rovněž námitka stěžovatelky, že napadená rozhodnutí byla v rozporu s jejím legitimním očekáváním. Nejprve je však třeba podotknout, že stěžovatelka ve své argumentaci směšuje legitimní očekávání plynoucí z ustálené správní praxe (které souvisí s hodnotou právní jistoty jakožto principem právního státu, viz nález I.ÚS 520/06 ze dne 23. 1. 2008) s legitimním očekáváním jakožto chráněnou majetkovou hodnotou v kontextu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (nález sp. zn. II. ÚS 2972/10 ze dne 30. 10. 2014). Z judikatury NSS plyne, že aby mohla správní praxe založit legitimní očekávání (v prvním uvedeném smyslu), musí být zásadně nejen ustálená a dlouhodobá, ale také v souladu s právními předpisy (srov. např. usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 6 Ads 88/2006-132 ze dne 21. 7. 2009, bod 73 a násl.). Výjimečně mohou nastat situace, kdy navzdory nezákonné správní praxi bude mít přednost ochrana legitimního očekávání. Podle rozšířeného senátu však "jasná (pochybnosti nevzbuzující) slova zákona samozřejmě předčí (překonají) jakékoli očekávání, ať už vzniklo jakkoliv" (usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 6 Ads 88/2006-132, bod 80). Správní soudy stěžovatelce v souladu s judikaturou již srozumitelným, logickým a ústavním požadavkům vyhovujícím způsobem vysvětlily, že v nynější věci jde o použití jasného a úplného ustanovení zákoníku práce a ani případná nezákonná správní praxe zahrnování příplatku za vedení do platu za službu přesčas by tak nemohla v jejím případě legitimní očekávání založit (srov. bod 26 rozsudku NSS a body 27-28 rozsudku krajského soudu).

14. Stěžovatelka tak zjevně není spokojena především se závěry, ke kterým krajský soud a následně NSS dospěly, přičemž právě rozhodnutí NSS stěžovatelka ve své argumentaci v ústavní stížnosti prakticky opomíjí a na jeho konkrétní závěry nereaguje. Ústavní soud proto pouze obecně konstatuje, že rozhodnutí NSS naplnilo záruky soudní ochrany stěžovatelky, je řádně odůvodněné a vypořádává se s jejími námitkami. I ve světle toho Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že nepředestřela argumenty, které by nasvědčovaly možnému porušení jejích ústavně garantovaných práv.

15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2026

Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu