Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Františka Duchoně a soudce Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Apston Capital Ltd., 4th Floor, H. B., Windmill Lane, Dublin 2, Irsko, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 28 Co 412/2004-156 ze dne 6. 2. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2738/2008-241 ze dne 28. 7. 2010, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a obchodní společnosti LESIA a.s., IČO: [IČO], se sídlem v [adresa] jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Návrhem došlým dne 12. listopadu 2010 byla telefaxem, ve lhůtě 3 dnů následně doplněná písemným podáním shodného znění, Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím. 2. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti v záhlaví citovaným rozsudkům, kterými byl zamítnut její žalobní návrh, aby soud rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit 5 053 807,- Kč s příslušenstvím jako vrácení poskytnutých peněžních prostředků ze smlouvy o úvěru. Obecné soudy měly špatně posoudit obsah právních úkonů, dezinterpretovat dohodnutá ujednání a nesprávně vyložit skutečnou a pravou vůli smluvních stran, v důsledku čehož by shledaly právní povinnost vedlejšího účastníka (dlužníka) vrátit uvedené finanční prostředky, a žalobě by vyhověly. Nejvyšší soud měl na věc v napadeném usnesení nahlížet s jiným právním posouzením, čímž měl osvědčit, že výklad soudů nižších instancí musel být nesprávný, měla tím být založena přípustnost dovolání a dovolání proto nemělo být odmítnuto podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uvedeným postupem měla být porušena základní práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví (čl. 36, 37 a 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod základních práv), a proto stěžovatelka navrhla zrušení napadených rozhodnutí.
3. Ústavní soud vzhledem k tvrzením uvedeným v návrhu, jakož i přiloženým rozhodnutím obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost směřovala, vycházel z listin, které stěžovatelka poskytla, aniž by považoval za nutné vyžádat si celý soudní spis. 4. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. 5. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s obecnými soudy provedeným výkladem tzv. jednoduchého práva, in concreto s výkladem právních úkonů, na jejichž základě vznikla mezi právním předchůdcem stěžovatelky a vedlejšího účastníka nepojmenovaná smlouva podle ustanovení § 269 odst. 2 obchodního zákoníku.
6. Obecně je třeba konstatovat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá argumenty, kterými se měly zabývat (a dle znění napadených rozhodnutí i zabývaly) soudy obecné. 7. Ústavní soud též ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. 8. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. 9. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku. 10. Deficit spravedlivého procesu (jak jej stěžovatelka v ústavní stížnosti předestírá) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, zda koresponduje fixovaným závěrům soudní praxe, nebo není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. 11. Předně je zapotřebí zdůraznit, že povahou smlouvy a jejím výkladem se obecné soudy velmi podrobně zabývaly, což muselo být stěžovatelce z obsahu soudních rozhodnutí známo (kupř. str. 9 odst. 3 a 4 rozsudku Krajského soudu v Brně). Z předmětné smlouvy vyložily práva a povinnosti jejích účastníků, dále dopady do právního postavení nástupců původního věřitele (tj. Foresbank a.s.), tj. České inkasní s.r.o. a posléze stěžovatelky s tím, že dobytnost věřitelovy (stěžovatelčiny) pohledávky by bývala byla jiná, kdyby se věřitel(é) o svá práva staral(i) v souladu se zásadou "vigilantibus iura scripta sunt". 12. Soudy srozumitelně a přesvědčivě vyložily, jaká byla povaha smluvních ujednání; jestliže právní předchůdci stěžovatelky (Foresbank a.s. a Česká inkasní s.r.o.) neučinili žádné efektivní kroky ke včasnému uplatnění svých práv u soudu, přičemž ze smlouvy plyne, za kterých (specifických a jednoznačných) okolností se věřitel může (mohl) domáhat postihu ručitele za směnečného dlužníka (slovy stěžovatelky: "vrácení poskytnutého úvěru"), tj. proplacení směnky po vedlejším účastníkovi, pak bylo zcela na uvážení stěžovatelky, obchodního profesionála, za jakých podmínek a s jakým rizikem nastoupí na místo původního věřitele. 13. Stran výtky adresované Nejvyššímu soudu je nutno doplnit, že stěžovatelka sousloví ("... ze žádného v těchto listinách obsaženého ujednání však nelze dovodit povinnost žalované k úhradě "úvěru" ...") vytrhává z kontextu rozhodnutí (opomíjí celé znění daného souvětí, zejména pak větu, která bezprostředně následuje) a celého předcházejícího řízení; Nejvyšší soud jen pojmově rozlišoval mezi vrácením úvěru a úhradou směnečných částek. Kdyby stěžovatelka s obdobně vynaloženou energií, precizností a všímavostí učinila v příslušných lhůtách typické úkony směřující k uplatnění práva, resp. kdyby v době, kdy se mohla a měla přesvědčit o dobytnosti své pohledávky, a zjistila, co (ne)učinili její právní předchůdci, nemusela by se (bez úspěchu) obracet na zdejší soud. 14. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka v institutu ústavní stížnosti spatřuje jen prostředek, kterým by napravila chybný postup svých právních předchůdců; předkládá soudům svoji - pro ni výhodnější (resp. účelovou) verzi - výkladu smluvních ujednání, bez toho, aby se smířila s tím, že tato verze od počátku soudního řízení nebyla přesvědčivá a neodpovídala ani jazykovému projevu ve smlouvě užitému. Tento účel však ústavní stížnost nemá.
15. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. 16. Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak tomu v dané věci je. 17. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2011
Ivana Janů předsedkyně senátu