Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti T. V., zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021 č. j. 7 Tdo 831/2021-2953, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2021 sp. zn. 1 To 3/2021 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2020 č. j. 4 T 9/2016-2782, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jímž mu byla uložena povinnost nahradit státu náklady vzniklé ustanovením zmocněnce nezletilým poškozeným. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu odmítnuto jeho dovolání jako nepřípustné.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel veškerou svou argumentaci směřuje vůči usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). Má za to, že nalézací soud postupoval při dokazování jednostranně v jeho neprospěch a že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obou jmenovaných soudů existuje extrémní rozpor. Oba soudy podle jeho názory postupovaly v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Usnesení vrchního soudu podle stěžovatele vykazuje vážnou vadu v podobě absence jakéhokoli poučení. Uvádí, že proto z opatrnosti podal dovolání k Nejvyššímu soudu, a usuzuje, že mu tento postup není možné klást k tíži.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným.
Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tato procesní lhůta je stanovena kogentně, a proto ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout.
Stěžejní význam pro posuzovanou věc má skutečnost, že stěžovatel napadl usnesení vrchního soudu dovoláním. Ústavní soud musí odmítnout jeho tvrzení, že toto usnesení neobsahovalo žádné poučení. Na č. l. 3 tohoto usnesení je totiž v rámci rubriky označené "Poučení" výslovně uvedeno, že proti tomuto usnesení není žádný další řádný opravný prostředek přípustný. Vrchní soud tedy stěžovatele poučil v souladu se zákonem. Nejvyšší soud pak ve svém usnesení srozumitelně a přesvědčivě vysvětlil, že stěžovatelovo dovolání je nepřípustné, neboť bylo podáno proti jinému rozhodnutí, než jaké je uvedeno v ustanovení § 265a odst. 1 a 2 trestního řádu. Již na tomto místě je nutno podotknout, že stěžovatel závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti jeho dovolání nijak nerozporuje.
Za situace, kdy podle Nejvyššího soudu dovolání nebylo přípustné a tento závěr je plně v souladu se zákonnou úpravou přípustnosti dovolání (§ 265a odst. 1, 2 trestního řádu), nelze dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje ve smyslu citovaného ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a nepřichází ani v úvahu, že by odmítnutí dovolání zde mohlo být výrazem "uvážení" ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud nemůže přisvědčit názoru stěžovatele, že postup spočívající v nadbytečném podání dovolání proti usnesení vrchního soudu mu nelze klást k tíži (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3879/19).
Jestliže tedy bylo dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu nepřípustné, posledním opravným prostředkem ve věci stěžovatele byla stížnosti proti usnesení krajského soudu, o níž vrchní soud rozhodl napadeným usnesením. Jelikož Nejvyšší soud rozhodl o (nepřípustném) dovolání stěžovatele dne 31. 8. 2021, je nepochybné, že usnesení vrchního soudu bylo stěžovateli doručeno před tímto datem.
Stěžovatel podal ústavní stížnost dne 2. 12. 2021. Je tedy zjevné, že ústavní stížnost byla podána až po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesením krajského soudu a vrchního soudu posoudil jako návrh podaný opožděně.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, jak již bylo uvedeno, stěžovatel proti němu ve své ústavní stížnosti nijak nebrojí a nenabízí žádnou argumentaci, která by rozporovala závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti jeho dovolání. V této části proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. b) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh podaný po lhůtě a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu