Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 6. 1999, stěžovatel uvedl, že podal žalobu na náhradu za nucené omezení jeho vlastnických práv. Dále uvedl, že stávající legislativní omezení v bytových věcech včetně cenové regulace škodí veřejnému zájmu. Domnívá se, že napadenými rozsudky byla porušena jeho základní ústavní práva a navrhl, aby ústavní soud vydal nález, v němž vysloví, že: "1) Legislativní ošetření nájemních vztahů v ČR regulací nájemného je nucené omezení vlastnického práva a stěžovatel je v právu s žádostí o náhradu, 2) v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 a v rozsudku Městského soudu se odkládá vykonatelnost rozhodnutí do doby zrušení všech v občanském zákoníku paragrafovaných omezení vlastnických práv specifikovaných k bytům, a 3) vydává předběžné opatření, aby kompetentní orgány státu jednaly s občanskými sdruženími zaměřenými na bytovou politiku v intencích podnětu zaslaného MMR v březnu 1998 resp. květnu 1998".
Vzhledem k tomu, že stěžovatelův návrh nebyl sepsán advokátem a vykazoval i jiné vady, upozornil Ústavní soud dopisem ze dne 10. 8. 1999 stěžovatele i jeho právního zástupce na nezbytnost uvedení podaného návrhu do souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Dne 2. 9. 1999 obdržel Ústavní soud dopis podepsaný jak stěžovatelem, tak jeho právním zástupcem, v němž uvedli, že formální stránku ústavní stížnosti podle zákona dodrželi a dodali, že v jejich podání jde o vytvoření rovnoprávného vztahu mezi třemi subjekty bytové politiky. Jde o rovnoprávný vztah tří složek - vlastník, uživatel, stát. Uvedli, že v podstatě požadují, aby kompetentní státní moc odpovědně jednala v dané věci i s řadovými občany, kteří jí předložili nebo předloží podnět k řešení.
Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti a jejího doplnění dospěl k závěru, že stěžovatel vytýkané vady návrhu neodstranil. Neuvedl, která jeho základní práva a svobody byla rozhodnutím soudů porušena, nebyly v něm vylíčeny rozhodující skutečnosti a nebylo z něj patrno, čeho se stěžovatel domáhá (§ 34 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Petit ústavní stížnosti je formulován způsobem, který nedovoluje Ústavnímu soudu o něm věcně rozhodnout, neboť k vydání nálezu formulovaného stěžovatelem není Ústavní soud příslušný.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než podaný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 19. září 2000
Prof.JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu