I. ÚS 324/11

Odůvodnění

Stěžovatel se žalobou domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 2 zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 200.000 Kč proti České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí (pro průtahy ve věci vydání správního rozhodnutí o poskytnutí sociální dávky). Svůj nárok opřel o ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (č. j. 10C 110/2010-27 ze dne 10. 8. 2010) byl stěžovatel vyzván, aby doložil soudu, že žalobou požadovaný nárok uplatnil nejprve u Ministerstva práce a sociálních věcí. Stěžovatel k této výzvě uvedl, že setrvává na svém právním názoru, že zákon č. 82/1998 Sb. mu neukládá žádnou povinnost předběžně uplatnit nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu u tzv. úřadu uvedeného v § 6 zákona č. 82/1998 Sb.

Obvodní soud pak napadeným usnesením řízení (o žalobě stěžovatele) zastavil pro nedostatek podmínky řízení dle § 104 odst. 2 o. s. ř. Svůj výrok opřel o právní názor, že je povinností žalobce předběžně uplatnit nárok (i) na zadostiučinění za nemajetkovou újmu u příslušného úřadu dle § 6 zákona č. 82/1998 Sb. Obvodní soud uvedl, že jak skutečná škoda, tak i přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu mají charakter odškodnění a oba tyto instituty jsou tedy formou náhrady škody. Proto je třeba i ve vztahu k odškodnění nemajetkové újmy dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. aplikovat ustanovení § 14 téhož zákona, podle něhož je předběžné uplatnění nároku na náhradu škody u úřadu dle § 6 zákona č. 82/1998 Sb. podmínkou případného uplatnění nároku u soudu. Obvodní soud uzavřel, že jeho výklad podporuje praxe Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007) i odborná literatura.

Městský soud napadeným usnesením napadené usnesení obvodního soudu potvrdil. Uvedl, že přestože zákon č. 82/1998 Sb. rozlišuje dva rozdílné právní instituty, tj. odpovědnost za škodu a odpovědnost za nemajetkovou újmu, právní názor obvodního soudu - že je třeba i ve vztahu k odškodnění nemajetkové újmy dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. aplikovat § 14 téhož zákona, podle nějž je předběžné uplatnění nároku na náhradu škody u úřadu dle § 6 zákona č. 82/1998 Sb. podmínkou případného uplatnění nároku u soudu - je správný. Nelze se totiž omezit na izolovaný jazykový výklad, nýbrž je nutné přihlédnout i k výkladu systematickému, zohledňujícímu právní úpravu vtělenou do zákona č. 82/1998 Sb. v celém jejím kontextu. Z obsahu § 31a zákona č. 82/1998 Sb. a ze skutečnosti, že toto ustanovení je součástí hlavy třetí zákona č. 82/1998 Sb. věnované společným a přechodným ustanovením, je zřejmé, že jeho předmětem není komplexní úprava všech otázek spojených s problematikou odpovědnosti za nemajetkovou újmu, na kterou uvedený zákon dopadá, nýbrž toto ustanovení řeší pouze otázky týkající se formy případného zadostiučinění a jeho výše. Oproti tomu úprava podmínek vzniku této odpovědnosti zahrnující vymezení pojmů "nezákonné rozhodnutí" a "nesprávný úřední postup", nebo určení subjektu, jenž za vzniklou újmu odpovídá, či orgánu státu, který je povolán jménem státu v dané věci jednat, z citovaného ustanovení neplyne. Tato úprava je naopak obsažena v hlavě druhé uvedeného zákona věnované podmínkám odpovědnosti; aplikovatelnost ustanovení, která jsou její součástí, na odškodnění vzniklé nemajetkové újmy, výslovně vyplývá ze znění úvodního ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., dle kterého stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu. Ustanovení hlavy druhé zákona č. 82/1998 Sb. jsou nyní aplikovatelná též na odškodnění nemajetkové újmy, tedy i § 14 odst. 3. Dále městský soud poukázal na rozsudek krajského soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, a na přesvědčivost jeho právní argumentace. Dodal, že toto rozhodnutí bylo po připomínkování u Nejvyššího správního soudu, obou vrchních soudů, Ministerstva spravedlnosti, České advokátní komory, všech tuzemských právnických fakult, Institutu pro kriminologii a sociální prevenci a Nejvyššího státního zastupitelstva přijato příslušným kolegiem Nejvyššího soudu ke zveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (11/2010 této sbírky).

Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s názorem obecných soudů, dle kterého je třeba i ve vztahu k odškodnění nemajetkové újmy dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. aplikovat ustanovení § 14 téhož zákona, podle něhož je předběžné uplatnění nároku na náhradu škody u úřadu dle § 6 zákona č. 82/1998 Sb. podmínkou případného uplatnění nároku u soudu. Na podporu svého opačného právního názoru stěžovatel předkládá konkrétní argumentaci. Především argumentuje jazykovým výkladem, tedy že § 14 zákona č. 82/1998 Sb. nehovoří výslovně o nároku na náhradu nemajetkové újmy, ale pouze o nároku na náhradu škodu. Pokud jde o soudy citované usnesení Nejvyššího soudu a o odbornou nauku, stěžovatel poukazuje na to, že v právním systému České republiky nejsou soudní rozhodnutí a doktrinální názory pramenem práva. Dále poukazuje na to, že před novelizací zákona č. 82/1998 Sb., provedené zákonem č. 160/2006 Sb., bylo možné uplatnit náhradu za nemajetkovou újmu přímo u soudu. K tomu uvádí, že smyslem zakotvení institutu náhrady nemajetkové újmy do zákona č. 82/1998 Sb. bylo poskytnout občanovi rychlé a efektivní zadostiučinění; konečně poukazuje na koncepci promlčecí lhůty dle zákona č. 82/1998 Sb..

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s názorem obecných soudů, dle kterého je třeba i ve vztahu k odškodnění nemajetkové újmy dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. aplikovat § 14 téhož zákona, podle nějž je předběžné uplatnění nároku na náhradu škody u úřadu dle § 6 zákona č. 82/1998 Sb. podmínkou pro případné uplatnění nároku u soudu. Ústavní soud poukazuje na to, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. když ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele. V podstatě skutkově i právně totožnou věcí - dokonce téhož stěžovatele - se již Ústavní soud opakovaně zabýval, a to v usnesení ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 1571/10, a v usnesení ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2674/10. Ústavní soud v citovaných usneseních dospěl k závěru, že ústavní stížnosti stěžovatele jsou zjevně neopodstatněné, a z tohoto důvodu je odmítl. I I. senát Ústavního soudu se v nyní projednávané věci v plném rozsahu ztotožňuje s právním názorem II. a IV. senátu a s jejich závěry. Vzhledem k tomu, že nemá, co by k nim dodal, odkazuje v plném rozsahu na odůvodnění citovaných usnesení; jejich obsah musí být stěžovateli znám, neboť byl uvedených věcech stěžovatelem a jejichž obsah je veřejností dohledatelný například na http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx.

Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí obecných soudů základní práva a svobody stěžovatele zjevně neporušila, a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. dubna 2011

Ivana Janů , v. r. předsedkyně senátu