I. ÚS 3241/20

Odůvodnění

Ústavnímu soudu byl dne 18. 11. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu bylo rozhodnuto o úpravě poměrů pro dobu před rozvodem a po rozvodu manželství stěžovatele a vedlejší účastnice a o úpravě styku. Výrokem I. svěřil nalézací soud nezletilou [nezletilý] a nezletilou J. pro dobu před rozvodem a po rozvodu do péče matky. Výrokem II. uložil stěžovateli povinnost přispívat pro dobu před rozvodem na výživu nezletilé [nezletilý] s účinností od 1. 3. 2017 částkou 7 500 Kč měsíčně (k rukám matky) a částkou 7 500 Kč měsíčně na účet stavebního spoření nezletilé. S účinností od 1. 3. 2020 byla stěžovateli dále uložena povinnost přispívat na výživu nezletilé [nezletilý] částkou 13 000 Kč měsíčně (k rukám matky) a částkou 2 000 Kč měsíčně na účet stavebního spoření nezletilé. Výrokem III. byla stěžovateli uložena obdobná povinnost též ve vztahu k nezletilé [nezletilý] IV. bylo rozhodnuto tak, že dluh na výživném pro nezletilou [nezletilý] vzniklý za období od 1. 3. 2017 do 29. 2. 2020 se výši 262 500 Kč je otec povinen zaplatit ve splátkách každé ve výši 7 500 Kč splatných na účet stavebního spoření nezletilé. Výrokem V. byla obdobná povinnost uložena stěžovateli též ve vztahu k nezletilé [nezletilý] VI. byl upraven styk stěžovatele s nezletilými a výrokem VII. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze výrokem I. tak, že změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně v tom smyslu, že otec nezletilé [nezletilý] je povinen přispívat s účinností od 1. 3. 2017 do 31. 12. 2017 částkou 19 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018 částkou 18. 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 částkou 15 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 1. 2020 nadále od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů částkou 12 000 Kč měsíčně, a to k rukám matky. Výrokem II. bylo obdobně rozhodnuto i o výživném na nezletilou [nezletilý] III. byl rozsudkem nalézacího soudu změněn ve výroku IV. tak, že nedoplatek na stanoveném výživném pro nezletilou [nezletilý] za dobu od 1. 3. 2017 do 31. 8. 2020 ve výši 367 000 Kč je stěžovatel povinen zaplatit ve stanovených splátkách k rukám matky. Výrokem IV. byl obdobně změněn i rozsudek nalézacího soudu ve vztahu k nezletilé [nezletilý] V. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že odvolací soud při vyměřování výživného vyšel z nesprávně zjištěného skutkového stavu. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který při zjišťování průměrného čistého příjmu stěžovatele vyšel ze sdělení jeho zaměstnavatele, odvolací soud vyšel z hrubé mzdy snížené o daň z příjmu. Takto zjištěný čistý příjem však podle stěžovatele neodpovídá realitě, neboť nezohledňuje jemu sraženou částku sociálního a zdravotního pojištění. Účelem daňového přiznání je zjištění daňové povinnosti poplatníka, vypočítané z tzv. super hrubé mzdy a nikoliv zjištění čistého příjmu stěžovatele. Závěrem poukázal stěžovatel též na skutečnost, že dlužné výživné bylo vyplaceno k rukám matky a nikoliv na spořicí účet, jak navrhoval.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle náhledu Ústavního soudu spočívá podstata ústavní stížnosti v nesouhlasu stěžovatele se skutkovými zjištěními učiněnými obecnými soudy, zejména pak s těmi, které učinil odvolací soud. Za účelem posouzení míry tvrzených rozdílů si Ústavní soud vyžádal související soudní spis Okresního soudu Praha - východ, sp. zn. 12 Nc 2677/2019. Z toho vyplývá určitý rozdíl ve výši příjmů, z nichž vycházel při stanovování výživného nalézací a odvolací soud. Tento rozdíl však nepovažuje Ústavní soud s ohledem na celkovou výši příjmů stěžovatele za natolik zásadní, aby z něj bylo lze dovodit zásah do jeho základních práv a svobod. To platí zvláště za situace, kdy účel platby, tedy placení výživného, směřuje ve prospěch jeho nezletilých dětí. Stěžovatel se ve své podstatě domáhá přehodnocení skutkového stavu věci a staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu však zjevně nenáleží.

Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakéhokoliv možného pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález sp. zn. I. ÚS 60/97, Sb. n. u., sv. 11 str. 9).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2021

Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu