I. ÚS 3283/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") a zasaženo do zásad nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege zaručených v čl. 39 Listiny, jakož i do principu, aby vůči nim byla státní moc uplatňována pouze v mezích a způsobem stanoveným zákonem ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny. Toto porušení stěžovatelé spatřují v tom, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí postupoval v rozporu se svou rozhodovací praxí, neposoudil věc individuálně, nepřípustně nahradil úvahy soudů nižší instance úvahami vlastními a nenapravil ani jejich pochybení týkající se porušení trestněprávních zásad.

2. Stěžovatelé byli rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 12. 2020 č. j. 49 T 3/2019-7182, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 2021 č. j. 3 To 22/2021-7325 uznáni vinnými ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku. Stěžovatel J. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let; současně byl stěžovateli uložen peněžitý trest v celkové výměře 5 000 500 Kč a trest zákazu činnosti. Stěžovatelka byla odsouzena k peněžitému trestu v celkové výměře 5 000 500 Kč.

3. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. K námitkám stěžovatelů ohledně tvrzených pochybení v provádění a hodnocení důkazů Nejvyšší soud uvedl, že jsou částečně nedůvodné a částečně nepodřaditelné pod namítané dovolací důvody. Za zjevně neopodstatněnou označil argumentaci stěžovatelů, pokud jde o nesprávné právní posouzení věci ve vztahu ke stanovení výše škody i k aplikaci institutu účinné lítosti, jakož i tvrzený zásah do práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud konečně nepřisvědčil ani argumentaci stěžovatelů vztahující se k tvrzené nepřezkoumatelnosti rozsudku vrchního soudu.

Argumentace stěžovatelů, vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení, replika stěžovatelů

4. Stěžovatelé brojí proti napadenému rozhodnutí v prvé řadě s argumentem, že Nejvyšší soud rozhodl v rozporu se svou rozhodovací praxí i s rozhodovací praxí Ústavního soudu ve vztahu k institutu účinné lítosti ve smyslu § 33 trestního zákoníku, neboť chybně posoudil jednání stěžovatelů spočívající v uhrazení doměřené daně jako nedobrovolné a učiněné pod hrozbou bezprostředně hrozícího trestního stíhání, čímž vyloučil aplikaci institutu účinné lítosti nejen ve vztahu ke stěžovatelům, ale i obecněji v souvislosti s aplikací § 240 trestního zákoníku v obdobných případech. Nejvyšší soud dle stěžovatelů dále nijak nekorigoval postup krajského a vrchního soudu co do uložení trestní sankce vedle uloženého penále, neboť výše penále nebyla v uloženém trestu jakkoli zohledněna, čímž porušil zásadu ne bis in idem. V neposlední řadě obecné soudy dle stěžovatelů přihlédly pouze k některým ve věci relevantním důkazům, zcela marginalizovaly zásadní námitku stěžovatelů, jakož i důkaz navrhovaný k její podpoře, své závěry v tomto ohledu dostatečně neodůvodnily, a skutkový stav věci proto nebyl zjištěn bez důvodných pochybností.

5. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníku řízení, jakož i vedlejšímu účastníku řízení. Nejvyšší soud ve svém vyjádření konstatuje, že stěžovatelé v ústavní stížnosti vznáší obdobné námitky, které již uplatnili v řízení před obecnými soudy. Co do těchto námitek Nejvyšší soud odkazuje především na napadené usnesení, v němž je podrobně vypořádal a své závěry dostatečně odůvodnil. K námitce nesprávné aplikace institutu účinné lítosti Nejvyšší soud uvádí, že z napadeného usnesení nepochybně vyplývá, že jeho postup byl v souladu s dosavadní judikaturou, konkrétně s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. 8 Tdo 272/2012. Nejvyšší soud má za to, že jeho rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně garantovaných práv a svobod stěžovatelů, a navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

6. Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření uvedlo, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení co do uplatnění institutu účinné lítosti postupoval v souladu jak s předchozí judikaturou svou (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016 sp. zn. 6 Tdo 483/2016), tak s předchozí judikaturou Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 11. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 484/18). Naopak závěry stěžovateli odkazovaného nálezu ze dne 28. 7. 2009 sp. zn. IV. ÚS 3093/08 v projednávané věci nelze aplikovat mechanicky. Nejvyšší státní zastupitelství se ve zbytku ztotožňuje se způsobem, jakým se s námitkami stěžovatelů vypořádal Nejvyšší soud v napadeném usnesení, ať už jde o námitky stran porušení zásady ne bis in idem a zásady dvouinstančnosti řízení, absence individuálního posouzení nebo nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení. Nejvyšší státní zastupitelství proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, případně jako nedůvodnou zamítl.

7. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení stěžovatelům k případné replice; tohoto práva stěžovatelé využili. Dle stěžovatelů předně obě vyjádření míjejí podstatu argumentace obsažené v ústavní stížnosti a mýlí se, když označují jejich ústavněprávní námitky za již uplatněné a vypořádané. Podobně jako v ústavní stížnosti dále poukazují na to, že Nejvyšší soud se napadeným usnesením nepřípustně odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe své, jakož i od rozhodovací praxe Ústavního soudu, aniž by tento postup dostatečně odůvodnil, a to zejména vzhledem ke způsobu interpretace a aplikace institutu účinné lítosti, který se dle stěžovatelů vymyká zákonným i ústavněprávním mezím, neboť de facto vylučuje uplatnění tohoto institutu. Stěžovatelé dále zdůrazňují absenci reflexe zásady ne bis in idem obecnými soudy co do existence uloženého penále. Jelikož poprvé byla v projednávané věci tato otázka posouzena až v rámci dovolacího řízení, došlo dle stěžovatelů k založení rozporu se zásadou dvouinstančnosti. Konečně stěžovatelé namítají, že napadené usnesení neobstojí v konfrontaci s požadavkem na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými a řádně zastoupenými osobami, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94).

10. Stěžovatelé v prvé řadě poukazují na nesprávnou aplikaci institutu účinné lítosti Nejvyšším soudem. Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a nepřísluší mu přehodnocovat právní závěry obecných soudů (srov. např. nález ze dne 7. 9. 2023 sp. zn. II.ÚS 1192/22 či nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94). K zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistupuje Ústavní soud pouze v excesivních případech, kdy je jejich rozhodnutí stiženo vadami majícími za následek porušení ústavnosti. Mezi takové případy se řadí zejména (i) situace, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, (ii) kdy je výklad práva zatížen libovůlí kupř. ve formě přepjatého formalismu či nerespektování kogentní normy nebo (iii) kdy obecné soudy vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu posuzovaného případu na ústavně zaručená práva (srov. např. srov. např. nález ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. III. ÚS 3097/16, nález ze dne 29. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 138/2000 či usnesení ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2629/15).

11. V projednávané věci je zásadní především interpretace pojmu "dobrovolnost" jako předpokladu aplikace institutu účinné lítosti ve smyslu § 33 trestního zákoníku v souvislosti s existencí bezprostřední hrozby trestního stíhání. V prvé řadě je třeba poznamenat, že závěry nálezu ze dne 28. 7. 2009 sp. zn. IV. ÚS 3093/08 se vztahují k právní úpravě předchozího trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb.), účinného do 31. 12. 2009), a proto i vzhledem k odlišným teoretickým a hodnotovým východiskům lze závěry tohoto ojedinělého nálezu do současnosti převádět jen omezeně. Následné praxe Ústavního i Nejvyššího soudu pak obecné závěry vyslovené v tomto nálezu dále konkretizovaly (srov. např. usnesení ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. I. ÚS 145/22, usnesení ze dne 11. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 484/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021 sp. zn. 6 Tdo 944/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. 8 Tdo 272/2012 či Pelc, V. Účinná lítost u trestného činu zkrácení daně a aktuální stav judikatury. Bulletin advokacie. 2014, č. 4, s. 34 a násl.). Je tak zřejmé, že daňová kontrola nemůže apriorně vyloučit dobrovolnost při aplikování účinné lítosti, nicméně okolnosti této dobrovolnosti musí odpovídat konkrétním zjištěným skutečnostem.

12. O rozhodném okamžiku pro posouzení dobrovolnosti jednání pachatele v kontextu trestného činu podle § 240 trestního zákoníku platí především to, že v situacích, kdy ke splnění daňové povinnosti dojde nikoli v průběhu daňové kontroly, nýbrž až po jejím skončení, aplikace institutu účinné lítosti zásadně nemůže být akceptována, neboť již jde o situaci, kdy je hrozba trestního stíhání zcela reálná, jelikož po skončení daňové kontroly již jsou autoritativně zjištěny skutečnosti nasvědčující spáchání trestného činu, a jednání pachatele proto už za dobrovolné považovat nelze, ledaže jsou dány takové výjimečné okolnosti svědčící o tom, že ani po skončení daňové kontroly z pohledu pachatele trestní stíhání bezprostředně nehrozí. Podobně se Ústavní soud vyjádřil v již odkazovaném usnesení ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. I. ÚS 145/22, jakož i v usnesení ze dne 11. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 484/18. Z toho vyplývá, že ani jednání stěžovatelů v projednávané věci dobrovolným býti nemohlo, jelikož k uhrazení daně došlo právě až po skončení daňové kontroly a současně nebyly dány takové okolnosti, které by vylučovaly bezprostřednost hrozícího trestního stíhání stěžovatelů.

13. K tvrzenému rozporu postupu Nejvyššího soudu s rozhodovací praxí svou i Ústavního soudu tak nelze než dodat, že takový rozpor dán není. Citace rozhodnutí Ústavního i Nejvyššího soudu, jež stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvádějí, je totiž třeba interpretovat nikoli izolovaně, nýbrž v širším kontextu daného rozhodnutí, jakož i ustálené rozhodovací praxe. Nejvyšší soud, stejně jako soud vrchní a krajský, postupovaly zcela v souladu především s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. 8 Tdo 272/2012, v němž se soud otázce nejzazšího okamžiku, do něhož může být jednání pachatele trestného činu zkrácení daně v kontextu účinné lítosti považováno za dobrovolné, věnoval velmi podrobně. Závěry vyplývající z tohoto usnesení jsou poté shodné i s výše uvedenými závěry Ústavního soudu. Nejenže se tak Nejvyšší soud při právním posouzení věci nedopustil žádného z uvedených excesů, které by odůvodňovaly kasační zásah Ústavního soudu, ale navíc postupoval zcela správně, když institut účinné lítosti v případě stěžovatelů neaplikoval.

14. Zbývající soubor námitek stěžovatelů se vztahoval především ke zjištění a hodnocení skutkového stavu obecnými soudy. Ústavní soud ve své judikatuře setrvale zdůrazňuje, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu je primárně záležitostí obecných soudů a jemu do této působnosti zásadně nepřísluší zasahovat. Ke kasačnímu zásahu přistupuje z důvodu závažných vad ve skutkových zjištěních pouze ve výjimečných případech, kdy postup obecných soudů vybočí z ústavněprávních mezí (srov. např. nález ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 nebo nález ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 564/08). Mezi takto výjimečné případy se řadí zejména existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obecných soudů nebo situace, kdy rozhodnutí obecných soudů svědčí o možné libovůli v rozhodování či o interpretační svévoli postrádající smysluplné odůvodnění (srov. např. nález ze dne 2. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 3044/22 nebo nález ze dne 6. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 2929/18).

15. Další takovou výjimkou jsou poté opomenuté důkazy, jichž se stěžovatelé v projednávané věci mj. dovolávají. Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že za opomenutý důkaz se považuje situace, kdy soud důkazní návrh bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne nebo zcela ignoruje, anebo kdy soud v odůvodnění meritorního rozhodnutí nezohlední důkazy, které byly řádně provedeny (srov. nález ze dne 1. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1738/16 nebo nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09).

16. I v tomto případě jde však ze strany stěžovatelů o námitky, které byly již v napadeném usnesení důkladně a přesvědčivě vypořádány, přičemž Ústavní soud nemá důvod se s učiněnými závěry neztotožnit. Z odůvodnění napadeného usnesení totiž zjevně vyplývá, že k závěru o existenci opomenutých důkazů v projednávané věci dospět nelze, neboť obecné soudy o namítaných důkazních návrzích rozhodly a svá rozhodnutí současně dostatečným způsobem odůvodnily. Závěr o nedůvodnosti je možné učinit i ve vztahu k dalším námitkám stěžovatelů včetně námitky nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení, a nelze proto než uzavřít, že skutkový stav byl v projednávané věci zjištěn bez důvodných pochybností a napadené usnesení netrpí ani žádnou z dalších popsaných vad.

17. Z výše uvedeného proto vyplývá, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu není stiženo vadami ústavněprávního charakteru, neboť jím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Ústavní soud proto postupoval tak, že podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. července 2026

Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu