Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů o ústavní stížnosti K. S., bez právního zastoupení, t. č. Věznice Všehrdy, [PSČ obec], proti vyrozumění Ministerstva spravedlnosti o odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona ze dne 23. srpna 2013, č. j. 443/2013-OD-SPZ/4, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností doručenou dne 29. 10. 2013 se stěžovatel s tvrzením o porušení svých ústavně zaručených práv domáhal zrušení shora označeného "rozhodnutí" ministryně spravedlnosti, kterým byl vyrozuměn o odložení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, a zároveň navrhl vyslovit, že postup ministryně spravedlnosti byl v rozporu s čl. 36 - 40 Listiny základních práv a svobod, a rovněž navrhl, aby Ústavní soud uložil ministryni spravedlnosti, aby podala řádně odůvodněnou stížnost pro porušení zákona.
Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu rozhodnutí, opatření, nebo jiných zásahů orgánů veřejné moci, vždy ověřuje, zda jsou pro takový přezkum splněny podmínky předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž je Ústavní soud podle čl. 88 odst. 2 Ústavy vázán. V dané věci byl věcný přezkum vyloučen z níže vyložených důvodů. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) Ústavní soud návrh odmítne tehdy, není-li k jeho projednání Ústavní soud příslušný.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně vyložil, že procesním prostředkem k ochraně práva ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu není jakýkoli procesní prostředek, který je sice způsobilý změnit nepříznivou situaci stěžovatele, avšak stěžovateli přímo nepřísluší. Takovým prostředkem je i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl tr. řádu), která není v dispozici stěžovatele; ten může dát k jejímu uplatnění pouze podnět (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 9/94 ze dne 12. 5. 1994, U 11/2 SbNU 219). S podáním podnětu není spojeno zahájení žádného soudního řízení, závisí na ministru spravedlnosti, který může podat k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona, aby po posouzení splnění podmínek k jejímu podání rozhodl, zda podnětu vyhoví či nikoli (srov. též Filip,J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 557). Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona lze chápat pouze jako informaci pro subjekt oprávněný k jejímu podání (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 476/01 ze dne 5. 10. 2001, usnesení sp. zn. I. ÚS 475/03 ze dne 1. 10. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 2138/08 ze dne 24. 9. 2008 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz), z čehož vyplývá, že ani odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona ministrem spravedlnosti, či vyrozumění o této skutečnosti ministerstvem nelze považovat za rozhodnutí či opatření ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; ministerstvo, resp. ministr spravedlnosti při aplikaci ustanovení § 266 tr. řádu nerozhoduje autoritativně o právech a povinnostech stěžovatele, nýbrž pouze o tom, zda realizuje svoje oprávnění (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1110/08 ze dne 20. 5. 2008). S ohledem na výše uvedené nezbývá než konstatovat, že ve vztahu k vyrozumění o odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona se jedná o návrh, k jehož projednání nemá Ústavní soud pravomoc (slovy zákona o Ústavním soudu není "příslušný"). Tento závěr, dopadá i na další dílčí návrhy předložené stěžovatelem (eventuální kvalifikace napadeného aktu jako jiného zásahu veřejné moci, návrh na přikázání ministryni spravedlnosti stížnost pro porušení zákona podat).
Ústavní soud nepřehlédl, že ústavní stížnost trpí vadami, zejména stěžovatel není zastoupen advokátem ve smyslu ustanovení § 29 - 31 zákona o Ústavním soudu. Po zvážení procesní situace nevyzýval stěžovatele k odstranění vad, neboť by tento postup nemohl na výsledku řízení ničeho změnit.
Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2013
Ivana Janů, v.r. soudce zpravodaj