Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti AHOLD Czech Republic, a. s., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Sášou Navrátilovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 2. 2007, čj. 43 Nc 552/2007 - 7, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2007, čj. 23 Co 178/2007 - 16, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2007, čj. 28 Cdo 3560/2007 - 26, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jejich postupem byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, protože nesprávným způsobem interpretovaly a aplikovaly zákonná ustanovení.
Předmětem sporu bylo zamítnutí návrhu stěžovatelky na nařízení soupisu hmotných věcí žalovaného (JVS Jadran, s. r. o.), umístěných v nebytových prostorách obchodní pasáže obchodního centra hypermarketu Hypernova (obec Čestice). Podáním návrhu stěžovatelka usilovala o zajištění své pohledávky, neboť hrozila důvodná obava, že žalovaný dlužník vyklidí nebytové prostory, aniž by dluh stěžovatelce uhradil. Obvodní soud nezpochybnil faktickou důvodnost návrhu stěžovatelky, ale konstatoval, že právní úprava § 672 zákona č. 40/1964 Sb., Občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), nedopadá na právní vztah založený smlouvou o podnájmu a návrh stěžovatelky z tohoto důvodu zamítl. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na rovné zacházení a spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost není opodstatněná. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s výkladem § 672 obč. zák. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu není výklad podústavních předpisů. To je úkolem obecných soudů. Ústavní soud připustil, že jejich výkladem může dojít k zásahu do ústavně chráněných základních práv jen tehdy, pokud by šlo o výklad, který by byl ve zjevném rozporu s kogentními ustanoveními a šlo by tak o projev libovůle ze strany obecného soudu. Ani o jeden z těchto případů se nejedná. Právní závěry obecných soudů jsou standardním výkladem práva, který vystihuje podstatu a smysl zákonných ustanovení, která byla v daném případě aplikována. Zásah Ústavního soudu není namístě, protože jako orgán ochrany ústavnosti by mohl (a musel) napadená rozhodnutí obecných soudů zrušit jedině v situaci, kdyby vykazovala rysy protiústavnosti (např. pro jejich svévolnost, pro nedostatek odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06). Ústavní stížnost je jen projevem její nespokojenosti s výsledkem řízení a nedosahuje ústavněprávní roviny. Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelky, neboť jak ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti. Sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Proto byla její ústavní stížnost odmítnuta, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2008
Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu