Ústavní soud rozhodl dne 18. prosince 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, ve věci navrhovatelky LUKOP spol. s r. o., IČ: [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Ing. Zdeňkem Rajdou, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2012 č. j. 21 Co 124/2012-57, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Brně s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Uvedeným rozhodnutím označený soud (I.) změnil usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. února 2012 č. j. 23 C 31/2011-46 tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a dále rozhodl, že (II.) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího. Oproti soudu I. stupně, který předtím stěžovatelce náhradu nákladů řízení o vylučovací žalobě přisoudil, odůvodnil odvolací soud své rozhodnutí tak, že pokud došlo k zastavení excindačního řízení pro zpětvzetí návrhu stěžovatelky, tato nemá nárok na náhradu nákladů řízení v situaci, kdy došlo k vyškrtnutí příslušných věcí (pojatých posléze do stěžovatelkou podaného žalobního návrhu) ze soupisu movitých věcí exekutorem podle § 63 odst. 8 exekučního řádu, tj. na návrh a za souhlasu oprávněné, České pojišťovny a. s. (takto vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti). Odvolací soud v této souvislosti poukázal na to, že důvodnost podání návrhu je třeba posuzovat procesně, tudíž i v případě původně důvodně podaného návrhu stěžovatelkou je třeba v daném případě aplikovat § 150 o. s. ř. ve vztahu k § 146 odst. 2 o. s. ř. To z toho důvodu, že soupis věcí provedl exekutor bez účasti oprávněné a nebylo doloženo, že by ještě před podáním žaloby stěžovatelka doklady o svém vlastnictví k předmětným věcem oprávněné doložila. Pokud je tedy exekutor co do hodnověrnosti důkazní síly vyhodnotil způsobem, dle něhož vlastnictví stěžovatelky neprokazují, nelze klást oprávněné k tíži, že se s nimi seznámila až po podání žaloby, tj. po zahájení řízení o excindační žalobě. Těmto závěrům stěžovatelka v ústavní stížnosti oponuje. Poté, co zopakovala námitky obsažené ve svém vyjádření k odvolání, především konstatovala, že se oprávněný nemůže zbavit odpovědnosti za jednání soudního exekutora, jemuž předložila tytéž doklady, které později připojila jako důkazní materiál k podané žalobě. Poukázala na nález sp. zn. I. ÚS 303/12 a vyslovila přesvědčení, že dopadá i na její případ, pročež se domáhala, aby Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. V nálezu sp. zn. I. ÚS 303/12, jehož se stěžovatelka dovolává, spočívalo výchozí specifikum daného případu v tom, že soudním exekutorem byl proveden soupis movitých věcí v bytě (tehdejší) stěžovatelky přesto, že prokazovala před provedením tohoto soupisu rozhodnutím orgánu veřejné moci, že povinný v tomto bytě nebydlí. Záležitost stěžovatelky je oproti tomu z pohledu metody hledání právně významných shod a odlišností v relevantních bodech více připodobnitelnou k situaci, jež byla řešena nálezem sp. zn. III. ÚS 292/07 (dostupném na stránkách http://nalus.usoud.cz), vůči němuž se citovaný nález jakkoliv nevymezil. To v tom směru a potud, že v něm Ústavní soud ve vztahu k posuzovanému subsumpčnímu rámci výslovně zaujal názor, dle něhož "lze ... uvažovat o vyloučení užití ustanovení § 150 o. s. ř. ve prospěch strany oprávněné ... v tom případě, jestliže osoba, jež tvrdí, že má právo k majetku nepřipouštějící výkon rozhodnutí, žádá po věřiteli, aby přikázal soudnímu exekutorovi věc ze soupisu vyloučit, přičemž svá tvrzení ohledně tohoto práva podepře důkazy, s nimiž osobu oprávněnou v dostatečné lhůtě před podáním vylučovací žaloby seznámí, a pro případ, že věřitel její požadavek odmítne, jí pak na základě týchž důkazů soud v řízení o tzv. excindační žalobě vyhoví." Imperativ judiciální korektnosti, tj. konzistentnosti a vnitřní bezrozpornosti (chronologicky se vyvíjející) rozhodovací praxe Ústavního soudu (kupř. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3417/10) ústí nutně v tezi, dle níž je Ústavní soud v nyní posuzovaném případě ex constitutione povinen (čl. 1 odst. 1, čl. 89 odst. 2 ve spojení s čl. 88 Ústavy ČR) svůj přístup podložit pohledem své dřívější judikatury, tj. nálezem sp. zn. III. ÚS 292/07, neboť později vydanému nálezu sp. zn. I. ÚS 303/12 nepředcházel postup předpokládaný § 23 zákona č. 182/1993 Sb., jehož obsahem je právě výslovné zakotvení procedurálního mechanizmu, jejž zákon vyžaduje pro změnu judikatury Ústavního soudu, nebyly-li naplněny podmínky pro aplikaci metody odlišení. V důsledku toho, že shora citované rozhodovací důvody obsažené v odůvodnění nálezu sp. zn. III. ÚS 292/07 jsou na případ stěžovatelky identicky aplikovatelné, Ústavní soud za této situace, vycházeje z naznačeného postulátu konzistentnosti a vnitřní bezrozpornosti své judikatury, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2012
Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu