Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. M. Š., zastoupeného Mgr. Evou Decroix, advokátkou se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2456/2017-250 ze dne 18. 7. 2017, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění´
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel, v exekučním řízení povinný, podal návrh na zastavení exekuce ve věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 2 EXE 4570/2012. Usnesením č. j. 2 EXE 4570/2012-126 ze dne 6. 8. 2015 tento soud návrh stěžovatele na zastavení exekuce zamítl. K odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, č. j. 54 Co 720/2015-169 ze dne 24. 2. 2016 jako věcně správné potvrzeno. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel uvedl, že dovolací soud neprovedl řádné odůvodnění otázek vymezených stěžovatelem v dovolání, ačkoli ty přímo souvisely s projednávanou věcí. Pouhé konstatování, že otázky vymezené v dovolání nejsou předmětem napadaného usnesení odvolacího soudu, tak nemůže být dle názoru stěžovatele považováno za dostatečné odůvodnění. Nejvyšší soud se těmito otázkami de facto nezabýval, a nemohl tak ani dostát své povinnosti se s nimi řádně vypořádat a odůvodnit je.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl, aniž se řádně vyslovil k otázkám vymezeným v dovolání. Jediným dovolacím argumentem stěžovatele byla otázka (ne)vykonatelnosti exekučního titulu, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Jihlavě č. j. 9 EC 295/2010-87 ze dne 11. 5. 2011, kterým byl stěžovatel zavázán zaplatit oprávněné (žalobkyni) částku 134.674,88 Kč s příslušenstvím. Nejvyšší soud naopak této námitce věnoval pozornost a stěžovateli sdělil, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není na závěru o (ne)vykonatelnosti exekučního titulu založeno, nýbrž je postaveno na otázce aktivní věcné legitimace oprávněné. Dále poukázal dovolací soud na to, že danou námitku stěžovatel již uplatnil v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce a odvolací soud ji tehdy shledal nedůvodnou s odůvodněním, že odvolání proti exekučnímu titulu bylo usnesením Okresního soudu v Jihlavě č. j. 9 EC 295/2010-105 ze dne 9. 8. 2011 odmítnuto (viz usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, č. j. 54 Co 110/2013-47). Z toho důvodu nabyl exekuční titul právní moci a stal se i vykonatelným. Nejvyšší soud tedy do práva stěžovatele na spravedlivý proces nezasáhl, pakliže jeho dovolání za této situace odmítl.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu