Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem, sídlem [adresa] Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 223/2025-1166 ze dne 23. 7. 2025, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 To 153/2024-1002 ze dne 25. 6. 2024 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 3 T 33/2021-951 ze dne 5. 4. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti se stěžovateli nepřiznává.
Odůvodnění
Obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel byl Okresním soudem v Hradci Králové odsouzen za přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří let; současně mu byla uložena povinnost nahradit škodu poškozeným. Trestného činu se, zjednodušeně řečeno, dopustil tak, že převzal do úschovy investiční zlaté slitky ve vlastnictví poškozených, které jim na výzvu (ani až do odsouzení) nevrátil a naložil s nimi nezjištěným způsobem.
2. Krajský soud v Hradci Králové zamítl jeho odvolání. Nejvyšší soud shledal dovolání proti usnesení krajského soudu za zjevně neopodstatněné, pročež ho odmítl [§ 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu].
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel namítá porušení svého práva na spravedlivý proces. Jeho námitky směřují jednak k procesu zjišťování skutkového stavu a skutkovým závěrům jako takovým. Nebyl úplně zjištěn skutkový stav věci, neboť nebyla provedena domovní prohlídka, ačkoli to stěžovatel navrhoval. Ze žádných důkazů nevyplývá, že stěžovatel věděl, co bylo obsahem balíku, který převzal; nelze bez důkazů dovozovat, že jeho obsahem byly poškozenými zakoupené zlaté slitky. Okresní soud deformoval důkaz ze svědecké výpovědi jednoho ze svědků. Svědci byli navzájem informováni o obsahu svých výpovědí. Trestní soudy hodnotily svědecké výpovědi selektivně a vždy v neprospěch stěžovatele, rozpory mezi jednotlivými výpověďmi ignorovaly. Stěžovatel uvádí výčet nejzávažnějších nesrovnalostí plynoucích ze svědeckých výpovědí. Favorizovaly důkazy v neprospěch stěžovatele, důkazy svědčící v jeho prospěch ignorovaly, svědectví ve prospěch stěžovatele označily za nedůvěryhodná.
4. Důkazně se trestní soudy nacházely v situaci "tvrzení proti tvrzení". Měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo.
5. Z hlediska právní kvalifikace namítá, že u trestného činu zpronevěry musí být určeno a prokázáno, jakým konkrétním způsobem pachatel se svěřenou věcí naložil poté, co si ji přivlastnil. To nebylo v tomto případě dodrženo. Skutková věta nevyjadřuje všechny znaky trestného činu.
6. Vedle toho se odůvodnění napadených rozhodnutí nijak nevěnuje naplnění subjektivní stránky trestného činu - že jednal v úmyslu věc si přisvojit a způsobit škodu, nebyl nijak objasněn motiv jeho údajného činu. Nebyla nijak zjišťována pohnutka poškozeného v době, kdy podal trestní oznámení.
Procesní předpoklady řízení a opodstatněnost ústavní stížnosti
7. Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní soud však dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní stížnost stěžovatele zjevně kopíruje argumentaci jeho dovolání, které naproti tomu obsahem odpovídalo již odvolání. Na vypořádání námitek Nejvyšším soudem stěžovatel nijak nereaguje, naopak rozhodnutí o dovolání jeho odůvodnění zcela opomíjí.
9. Smyslem řízení o ústavní stížnosti není, že stěžovatel bude mít ještě jednou příležitost předložit stejnou argumentaci dalšímu soudnímu tělesu, tentokrát mimo soustavu obecných soudů. Smyslem je poskytnout ochranu ústavně chráněným právům stěžovatele [čl. 83 a 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] v případě, že ta nebyla poskytnuta obecnými soudy (čl. 4 Ústavy). Ústavní soud do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995).
10. V situaci, kdy Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí reagoval na námitky stěžovatele a stěžovatel nijak neuvádí, proč vypořádání ze strany Nejvyššího soudu neobstojí, má Ústavní soud za to, že u opakovaných námitek postačuje odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud vysvětlil, proč nedošlo k opomenutí důkazního návrhu na provedení domovní prohlídky (bod 39), reagoval na údajnou deformaci svědecké výpovědi P. (bod 36), vypořádal se s tvrzeným neprokázáním subjektivní stránky trestného činu a chybějícím odůvodněním (body 41 až 42), nutností přesného určení naložení s přisvojenou věcí (body 43 až 48), nezjišťování motivu činu (bod 49), námitkami k určení výše škody, k jejíž náhradě je stěžovatel povinný (bod 50), a konečně zásadou in dubio pro reo v kontextu hodnocení skutkového stavu (bod 57). Odůvodnění, které Nejvyšší soud poskytl, nemá Ústavní soud co vytknout (přísně vzato, ani stěžovatel mu nic nevytýká), neboť je srozumitelné, vnitřně konzistentní a dostatečně podrobné. Současně není třeba závěry Nejvyššího soudu podrobněji opakovat, neboť stěžovateli je jeho rozhodnutí známo.
11. Stěžovatel dále velmi obšírně popisoval konkrétní vady dokazování před trestními soudy. Podle Ústavního soudu se však jedná především o skutkovou polemiku.
12. V řízení o ústavních stížnostech lze co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování jakožto procesu zjišťování skutkového stavu vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých, v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004). Naopak obecný soud je povolán k tomu, aby hodnotil důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy vysvětlily jasně, srozumitelně, a především logicky. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.
13. Ačkoli stěžovatel tvrdí opak, v napadených rozhodnutích Ústavní soud nenachází excesivní hodnocení důkazů, které by vyžadovalo zásah Ústavního soudu. Trestní soudy zjevně hodnotily provedené důkazy způsobem, s nímž stěžovatel nesouhlasí; to však neznamená, že došlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry. Své závěry odůvodnily ústavně přijatelným způsobem. Neexistuje tedy důvod, aby Ústavní soud detailněji přezkoumával hodnocení skutkového stavu obecnými soudy. Zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti stěžovatel nemůže domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
14. Ke zbylé námitce, že se orgány činné v trestním řízení nezabývaly pohnutkou poškozeného při podání trestního oznámení, Ústavní soud nenachází (a stěžovatel nenabízí) žádný důvod, proč existovala povinnost orgánů činných v trestním řízení takovou pohnutku zjišťovat, jak by to ovlivnilo posouzení věci a jak to zapříčinilo porušení ústavně chráněných práv stěžovatele.
15. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti požádal o přiznání náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti. Tomuto návrhu Ústavní soud nevyhověl, neboť dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu není automatická a lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech" jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 53/97 ze dne 17. 2. 1999 nebo sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007). V posuzované věci tento předpoklad není naplněn, jelikož k zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatele nedošlo.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu