Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. K., právně zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti usnesení soudní exekutorky JUDr. J. B., Exekutorský úřad Česká Lípa, se sídlem [adresa] ze dne 2. 8. 2013 č. j. 4 EX 193/11-40, ve spojení s opravným usnesením ze dne 6. 8. 2013 č. j. 4 EX 193/11-42 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. 9. 2013 č. j. 35 Co 620/2013-52, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení, kterými mu byla uložena povinnost nahradit náklady exekuce oprávněnému a soudní exekutorce. 2. Napadeným usnesením exekutorky ve spojení s opravným usnesením byla zastavena exekuce vůči stěžovateli coby povinnému poté, co byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013 č. j. 21 Cdo 3005/2011-107 v průběhu exekučního řízení zrušen exekuční titul, na jehož základě byla exekuce nařízena. Zároveň byla tímto usnesením stěžovateli uložena povinnost nahradit náklady exekučního řízení oprávněnému a soudní exekutorce. 3. Z přiloženého usnesení vyplývá, že při ukládání povinnosti k náhradě nákladů exekuce povinnému vycházela soudní exekutorka z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 594/10 (N 449/58 SbNU 449), když dospěla k závěru, že oprávněný podal návrh na nařízení exekuce na základě materiálně i formálně vykonatelných exekučních titulů a nemohl pozdější rozhodnutí Nejvyššího soudu předvídat ani nijak ovlivnit. Vzhledem k tomu, že oprávněný zastavení exekuce nezavinil, jde náhrada nákladů exekuce k tíži povinného, který se následně může domáhat odškodnění po státu z titulu odpovědnosti za nesprávný úřední postup. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci se s tímto rozhodnutím ztotožnil. 4. Stěžovatel má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 2 odst. 2 a čl. 4 Listiny. Má za to, že ani on zastavení exekuce nezavinil, a proto nevidí důvod, proč by měl nést její náklady a následně je vymáhat po státu.
5. Po obeznámení se s ústavní stížností a přiloženými rozhodnutími dospěl Ústavní soud k závěru, že námitkám stěžovatele nelze přisvědčit. 6. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zjevně neopodstatněná také v případě, kdy v ní namítané stejné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je-li napadené rozhodnutí obecného soudu konformní s dříve vyslovenými závěry Ústavního soudu, není důvod pro zásah do jeho rozhodovací činnosti. Tato zásada se přiměřeně uplatní i v dané věci. 7. V této souvislosti je určující, že obdobnou právní otázku, kterou stěžovatel nyní otevřel, posuzoval Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 1524/12 ze dne 31. 7. 2012 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1762/11 ze dne 14. 1. 2013. V obou případech vycházeje z nálezu sp. zn. II. ÚS 594/10 konstatoval, že byla-li při zastavení exekuce z důvodu zrušení exekučního titulu uložena náhrada nákladů řízení povinnému, je tento postup v souladu s citovaným nálezem. V něm totiž Ústavní soud mimo jiné uvedl: "Co se týče povinného, na nějž povinnost hradit náklady exekuce po zrušení napadeného rozhodnutí přejde, je tato povinnost odůvodněna tím, že v době nařízení výkonu rozhodnutí bezpochyby existoval vykonatelný titul a povinný měl na základě tohoto titulu svoji povinnost zaplatit stanovenou tímto titulem splnit, třebaže posléze byl tento titul zrušen. Vzhledem k tomu, že tak neučinil dobrovolně, nastoupila nucená exekuce se všemi důsledky z toho plynoucími (tedy i s povinností podílet se na náhradě nákladů řízení). Povinný však měl (a stále má) možnost, a toto řešení bylo akceptováno v nálezu sp. zn. II. ÚS 2085/09, domáhat se náhrady nákladů exekučního řízení po státu z titulu odpovědnosti za nesprávný úřední postup". 8. Uvedené závěry se očividně vztahují i na nyní projednávanou věc a jsou pro Ústavní soud s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazné; v podrobnostech proto postačí na shora označená rozhodnutí Ústavního soudu odkázat. 9. Jestliže jsou napadená usnesení založena na shodě s obdobnými rozhodnutími Ústavního soudu, nelze přirozeně dospět k závěru, že jimi byla porušena základní práva stěžovatele. 10. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2014
Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu