Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. D. C., advokátky, sídlem [adresa] Praha 5, zastoupené Mgr. Luďkem Žambůrkem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2025 č. j. 23 Cdo 2141/2025-645, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2025 č. j. 53 Co 142/2025-631 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. února 2025 č. j. 18 C 109/2012-620, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a JUDr. Ing. J. V. a Mgr. K. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatelky
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv chráněných čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala obnovy řízení, ve kterém jí byla uložena povinnost zaplatit právní předchůdkyni vedlejších účastníků 1 725 483 Kč. Obvodní soud pro Prahu 5 napadeným usnesením zamítl žalobu stěžovatelky na obnovu řízení a Městský soud v Praze napadeným usnesením toto rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud následně odmítl dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
3. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud nerespektoval judikaturu Ústavního soudu, která se případu dotýká. Nárok požadovaný po stěžovatelce v původním řízení je dle ní v hlubokém rozporu s právním pořádkem České republiky a odmítnutí jejích návrhů na obnovu řízení považuje stěžovatelka za nespravedlivé.
Vlastní posouzení věci Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, stěžovatelka (ačkoli sama advokátka) je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, nicméně dospěl k závěru, že se jedná o návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a zčásti návrh nepřípustný (ve vztahu k usnesení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5) podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
5. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, zabýval se Ústavní soud tím, zda Nejvyšší soud v dovolacím řízení nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí, když dovolání stěžovatelky odmítl pro vady s tím, že stěžovatelka neuvedla, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. má za splněný pro řešení jaké konkrétně specifikované právní otázky.
6. Ústavní soud připomíná, že bylo povinností stěžovatelky, aby způsobem předvídaným v § 241a odst. 2 o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezila předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu je ovšem patrno, že stěžovatelka nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání ve vztahu k tvrzeným námitkám vůči postupu Městského soudu v Praze.
7. Stěžovatelka tedy nedostála povinnostem vyplývajícím z o. s. ř. Odmítl-li za takového stavu Nejvyšší soud dovolání pro vady s tím, že neobsahuje obligatorní náležitosti vyžadované zákonem a v dovolacím řízení tak nebylo možné pokračovat, odpovídá jeho postup stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém se Ústavní soud otázkou přípustnosti dovolání podrobně zabýval. Nejvyšší soud obsáhle odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, jeho závěr o odmítnutí dovolání pro vady je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv překvapivý. V jeho postupu nelze spatřovat zásah do základních práv stěžovatelky. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu proto shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
8. Jde-li o napadená usnesení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, Ústavní soud konstatuje, že jednou z podmínek věcného posouzení ústavní stížnosti stanovených § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je řádné vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovatelům zákon k ochraně jejich práv poskytuje. V případě, že k takovému vyčerpání procesních prostředků nedojde, je ústavní stížnost nepřípustná. Ve shora zmíněném plenárním stanovisku Ústavní soud výkladem § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dovodil, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti a je-li proto odmítnuto pro vady, jedná se o případ, kdy stěžovatel nevyužil všechny dostupné procesní prostředky nápravy řádným způsobem. V takovém případě považuje Ústavní soud ústavní stížnost s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti za nepřípustnou. Tyto závěry dopadají i na nyní posuzovanou věc, proto je ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 nepřípustná. Námitky vznášené vůči postupu těchto soudů (a nutno říci strohé) Ústavní soud nemohl nijak zohlednit.
9. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části ji odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu