Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesením Vrchní soudu v Praze č. j. 12 Cmo 238/2020-84 ze dne 14. 10. 2020 a Krajského soudu v Praze č. j. 73 Cm 121/2019-74 ze dne 10. 8. 2020, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení a EKVITA INVEST, a. s., se sídlem v [adresa] jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Krajský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") rozhodl k žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků v záhlaví uvedeným usnesením ze dne 10. 8. 2020, tak, že mu osvobození nepřiznal. Své rozhodnutí odůvodnil nalézací soud, který se podrobně zabýval celkovými poměry stěžovatele, tím, že nedoložil věrohodně svoji celkovou majetkovou situaci.
2. Napadeným usnesením potvrdil Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozhodnutí soudu nalézacího, s jehož závěry, zejména o neúplném doložení poměrů (zamlčení relevantních skutečností) stěžovatele, se zcela ztotožnil.
3. Proti oběma usnesením podal řádně zastoupený stěžovatel včasnou ústavní stížnost, v níž uvádí, že své majetkové poměry doložil věrohodně. Soudy tak upřely stěžovateli právo na přístup k soudu, čímž zasáhly do ústavně zaručeného práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
4. Ústavní soud se seznámil s obsahem obou výše citovaných rozhodnutí i ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že stížnost je sice přípustná, avšak zjevně neopodstatněná.
5. Námitky stěžovatele se týkají hodnocení jeho poměrů, které mělo být podle jeho přesvědčení provedeno nesprávně a nepřezkoumatelně - s tím se Ústavní soud neztotožňuje. Jak nalézací soud, tak i soud odvolací, přesvědčivě vysvětlily, proč nepřiznaly stěžovateli osvobození od soudních poplatků. Bylo to především z toho důvodu, že stěžovatel neosvědčil věrohodným způsobem své faktické majetkové poměry, zatajil řadu relevantních skutečností, zejména účasti v obchodních korporacích a pohledávce za dlužníkem ve výši 2 950 000 Kč, což jde vždy k tíži žadatele o osvobození od soudních poplatků. Poplatková povinnost je na úrovni povinnosti daňové a nelze ji formou úlev přenášet zásadně na ostatní daňové poplatníky. Stěžovatel rovněž pomíjí, že institut osvobození od soudních poplatků, tím spíše úplného, je mimořádný procesní institut, což obecné soudu přiléhavě odůvodnily.
6. Napadená usnesení, která jsou řádně odůvodněna, vydaly soudy v rámci své pravomoci a Ústavnímu soudu jej nepřísluší "přehodnocovat", neboť není další přezkumnou instancí v rámci obecné justice. Nespokojenost stěžovatele s výsledkem řízení o jeho žádosti nemůže zakládat důvodnost ústavní stížnosti.
7. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2020
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu