Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Z. Š., zastoupené Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem 8. pěšího pluku 2380, [PSČ obec]-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 248/2019-28 ze dne 28. 11. 2019 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 25 A 52/2019-15 ze dne 18. 6. 2019 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Krajský soud v Ostravě zastavil řízení o žalobě stěžovatelky na ochranu proti nečinnosti správního orgánu poté, co stěžovatelka vzala žalobu zpět. Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka kasační stížností, již Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že krajský soud řízení zastavil, aniž by přezkoumatelně vyložil, jaké důvody ho vedly k závěru, že důvod zastavení řízení je skutečně naplněn, když věděl, že žalovaný vydal k přípisu krajského soudu ze dne 25. 4. 2019 dvě zcela odlišné písemnosti, navíc pod odlišnými značkami. Krajský soud v Ostravě jí dle jejího názoru před vydáním usnesení o zastavení řízení nedal možnost s ohledem na písemnosti žalovaného, aby svůj záměr vzít žalobu zpět přehodnotila. Nejvyššímu správnímu soudu vytkla, že vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti jí nezaslal na vědomí, čímž jí odepřel možnost na toto vyjádření žalovaného reagovat. Tyto své výhrady stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Krajský soud nepochybil, pakliže řízení na základě výslovného zpětvzetí žaloby zastavil. Jak již vyložil kasační soud v napadeném rozsudku, z hlediska samotného rozhodnutí o zastavení řízení není úkolem soudu zkoumat, co žalobce vedlo ke zpětvzetí žaloby, či snad za něj domýšlet, zda a jak se okolnosti, na nichž tento svůj procesní úkon založil, změnily, a podle toho případně žalobci zpětvzetí rozmlouvat. Tyto okolnosti mohou mít význam jen pro rozhodování o nákladech zastaveného řízení. Ze stejného důvodu nebylo povinností krajského soudu přihlížet k podáním žalovaného a seznamovat s jejich obsahem stěžovatelku, poněvadž to za dané situace nemohlo mít žádný vliv na osud řízení. Zpětvzetí žaloby stěžovatelkou bylo jednoznačným příkazem pro soud řízení zastavit. Z toho důvodu se již není třeba dále zabývat výhradami stěžovatelky, které se týkají tvrzeného nezaslání vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem. Vyjádření žalovaného o tom, že neměl v úmyslu stěžovatelku uvést jakkoli v omyl, se míjí s (čistě procesně právním) posouzením podmínek zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby, a proto ani možné zjištění takového pochybení ze strany Nejvyššího správního soudu by nemělo na ústavní konformitu jeho rozhodných závěrů žádný vliv. Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, pročež stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti nepřiznal. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. února 2020
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu