Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti P. R., zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem [adresa] Česká Lípa, směřující proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 9. 2019, č. j. 3 T 89/2017-317, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 12. 2. 2020, č. j. 31 To 483/2019-337 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2020, č. j. 6 Tdo 1042/2020-386; za účasti Okresního soudu v České Lípě, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud je před samotným posouzením ústavní stížnosti povinen přezkoumat, zda ta splňuje příslušné náležitosti a jestli jsou dány podmínky jejího projednání vymezené v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jednou z takových podmínek je mimo jiné i to, zda je přípustná.
3. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3). Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný, tak i mimořádný opravný prostředek (s výjimkou žaloby na obnovu řízení), stejně jako jakýkoli jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítaného nedostatku, resp. vady řízení či vady rozhodnutí. Ustanovení § 75 odst. 1 přitom nerozlišuje mezi řádnými, mimořádnými opravnými prostředky či jinými procesními prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat příslušný procesní prostředek, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena.
4. Ve svém stanovisku ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, Ústavní soud vyložil, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodal zákonem předepsaným způsobem dovolání.
5. V přezkoumávané věci Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro opožděnost. Přesvědčivě přitom v odůvodnění vysvětlil, že bez ohledu na tvrzení stěžovatele o nemožnosti podání dovolání z důvodu nemoci advokáta je lhůta pro podání dovolání ze zákona bez výjimky nevratná. Nelze přehlédnout, že samotná ústavní stížnost se této skutečnosti fakticky nevěnuje a nepředkládá žádné argumenty, proč by postupu Nejvyššího soudu měl Ústavní soud věnovat pozornost. Stěžovatel tedy nepodal dovolání řádně a nevyčerpal všechny prostředky k ochraně práva.
6. S ohledem na uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2021 Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj