Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele C., spol. s r. o., zastoupeného D. W., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2001, čj. 38 Ca 162/2000 - 51,
takto:
Výrok
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí a svůj návrh odůvodnil tím, že mu byla doměřena daň z přidané hodnoty za období leden 1999 ve výši Kč 3 617 403,--; později byla tato částka Finančním ředitelstvím pro hl. město Prahu zvýšena na Kč 3 625 687,--.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 10. 4. 2000 žalobu a domáhal se jeho zrušení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2001, čj. 38 Ca 162/2000 - 51, tuto žalobu zamítl.
Stěžovatel odůvodnil svůj návrh ústavní stížnosti tím, že Městský soud v Praze porušil svým rozhodnutím ústavně zaručená práva stěžovatele, založená čl. 11 odst. 5, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy ČR tím, že nezrušil rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze, kterým byla stěžovateli uložena daňová povinnost, aniž by pro její uložení byl dán zákonný podklad. Bylo tak podle něj porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a bylo postupováno v rozporu s právními předpisy.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným (§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Z obsahu napadeného rozsudku Městského soudu v Praze bylo shledáno, že uvedený soud v souladu s § 244 odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze, které zamítlo odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru. V odůvodnění svého rozhodnutí se soud vypořádal s námitkami, které stěžovatel uvedl v žalobě a také dostatečně přesvědčivě objasnil, proč shledal napadené rozhodnutí v souladu s platnými předpisy, konkrétně zejména se zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů; jakož i zákonem č. 208/1997 Sb., resp. i zákonem č. 588/1992 Sb. Proto lze na toto odůvodnění zcela odkázat.
Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozsudkem bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, ani ústavně zaručené právo, jehož se stěžovatel dovolává. Pokud jde o namítané porušení práva podle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, stanoví jeho ustanovení, že daně mohou být ukládány na základě zákona; to znamená, že i způsob jejich výpočtu, vybírání atp. upravuje zákon. Jestliže je tedy daň (hmotná stránka) i způsob jejího vyměření a vybírání (procesní stránka) stanovena zákonem, jde o úpravu provedenou způsobem ústavním (zákon č. 130/1996 Sb.). Listina základních práv a svobod pro zákonodárce v tomto směru nestanoví žádné další omezení. V souladu s tím Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí - to přísluší soudům obecným - pokud tím není porušeno nějaké další ústavně zaručené základní právo, což v tomto případě Ústavní soud nezjistil.
Proto bylo nutno pokládat návrh stěžovatele za zjevně neopodstatněný a senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2001 JUDr. Vladimír Paul předseda I. senátu Ústavního soudu