Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. Š., zastoupené Mgr. Petrou Křenkovou, advokátkou se sídlem [adresa] ičova alej 210, proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 1. 2011, čj. 19 C 371/2010 - 8, a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 26. 9. 2011, čj. 47 Co 72/2011 - 22, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o osvobození od soudních poplatků, ve kterém jí nebylo vyhověno. Podle jejího názoru bylo rozhodnutími obecných soudů porušeno její právo podle čl. 90 Ústavy ČR a čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka má za to, že posouzení její žaloby, jako zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, je v rozporu s principy spravedlnosti.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 14. 1. 2011, čj. 19 C 371/2010 - 8, Okresní soud ve Zlíně nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků a zamítl její návrh na ustanovení zástupce. V odůvodnění odkázal na dvě základní podmínky, uvedené v § 138 OSŘ, přičemž v daném případě nebyla splněna podmínka, aby nešlo o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. O odvolání stěžovatelky proti tomuto usnesení rozhodl Krajský soudu v Brně shora označeným usnesením ze dne 26. 9. 2012 tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odkázal na ustanovení § 138 OSŘ a ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, že se jedná o zřejmě bezúspěšné bránění práva.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Se zřetelem k ustanovení § 138 odst. 1 OSŘ je nutno připomenout, že při rozhodování o ústavních stížnostech ve věcech nepřiznání osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud opakovaně postupuje velmi zdrženlivě. Vychází především z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000). Případy, kdy ústavní stížnost věcně posuzoval, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo situací, kdy Ústavní soud dovodil, že šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz sp. zn. IV. ÚS 289/03). O takový případ se zde nejedná. Obecné soudy obou stupňů rozhodly v souladu s relevantními ustanoveními občanského soudního řádu a stačí na jejich závěry odkázat a je nadbytečné zde cokoli z nich opakovat.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2012
Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu