I. ÚS 3432/10

Odůvodnění

I. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí pro rozpor s jeho právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, čl. 36 odst. 2, čl. 38 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále rovněž pro rozpor s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 16. října 2007, č. j. 9 P 31/80-239, výrokem I. vrátil stěžovateli plnou způsobilost k právním úkonům, čímž změnil rozsudek Okresního soudu v Havlíčkové Brodě ze dne 17. srpna 1979, č. j. 4 Nc 701/79-63, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. ledna 1980, č. j. 7 Co 436/79-83. Výrokem II. zamítl návrh stěžovatele podle ustanovení § 190 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") na zrušení rozsudku Okresního soudu v Havlíčkové Brodě ze dne 17. srpna 1979, č. j. 4 Nc 701/79-63, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. ledna 1980, č. j. 7 Co 436/79-83. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 23. května 2008, č. j. 18 Co 21/2008-246, rozsudek soudu prvního stupně vyjma odvoláním nenapadeného výroku I. zrušil a řízení zastavil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. V souvislosti s rozhodnutím soudu prvního stupně o návrhu podle ustanovení § 190 o. s. ř. odvolací soud odkázal na skutečnost, že tento návrh byl podán jmenovaným, ač o takovémto jeho návrhu bylo rozhodnuto již (též) rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 10. června 1996, č. j. P 31/80-131, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. 20 Co 387/96, kterými byl tento návrh pravomocně zamítnut (rozhodnutí nabylo právní moci dne 6. února 1997). Připomněl, že pro rozhodnutí podle § 190 o. s. ř. je rozhodný stav v době vydání rozhodnutí o způsobilosti k právním úkonům, jehož zrušení se žádá. Pokud byl takovýto návrh podán opakovaně, existuje zde překážka věci rozsouzené (§ 159a odst. 5 o. s. ř.), takže řízení bylo nutno zastavit (§ 104 odst. 1 o. s. ř.). Toto usnesení odvolacího soudu bylo navrhovateli doručeno dne 1. října 2008 a právní moci nabylo téhož dne. Proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na zrušení rozsudku o způsobilosti k právním úkonům, podal stěžovatel dovolání, které bylo zamítnuto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rozvádí svůj nesouhlas s právním názorem obecných soudů, dle nichž rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 10. června 1996, č. j. P 31/80-131, založil překážku věci rozsouzené ve věci návrhu podle § 190 o. s. ř. ("Vydaný rozsudek soud zruší, jestliže se později ukáže, že pro zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům nebyly podmínky.") na zrušení dřívějšího rozsudku Okresního soudu v Havlíčkové Brodě ze dne 17. srpna 1979, č. j. 4 Nc 701/79-63, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. ledna 1980, č. j. 7 Co 436/79-83. Stěžovatel nejdříve podrobně rozebírá účel řízení nesporného, přičemž dochází k závěru, že řízení podle § 190 o. s. ř. je možno zahájit vždy, s tím, že tato možnost zrušit špatné rozhodnutí ex tunc by měla plynout z potřeby reagovat operativně na nové skutečnosti. Nesouhlasí s koncepcí, dle níž lze z právní úpravy extrahovat dva typy řízení: jednak řízení o způsobilosti k právním úkonům (§ 186 a násl.) a jednak řízení o zrušení původního rozsudku (§ 190). Návrh na vrácení způsobilosti k právním úkonům by bylo možno podávat, pokud se změní podmínky (zdravotní stav), zatímco návrh na zrušení rozsudku ex tunc by bylo možno podat toliko jednou. Stěžovatel uvádí, že Okresní soud v Chrudimi mu rozsudkem ze dne 16. října 2007, č. j. 9 P 31/80-239, výrokem I. vrátil plnou způsobilost k právním úkonům, ovšem tvrdí dále, že se nejednalo o změnu zdravotního stavu, nýbrž o rozdílné posouzení symptomů oproti roku 1979. V takové situaci bylo namístě zrušit původní rozsudek, bez ohledu na jeho dřívější přezkoumání obecnými soudy rovněž v režimu § 190 o. s. ř. (v roce 1996 a 1997).

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud již v minulosti rovněž uvedl, že omezení způsobilosti k právním úkonům je vždy závažným zásahem do osobnostní integrity omezovaného. Takový zásah je třeba zkoumat z pohledu potenciálních zásahů do základních práv omezovaného, garantovaných především článkem 5 a článkem 10 odst. 1, 2 Listiny, vyložených v rozsahu, který omezuje lidská důstojnost. V dané věci je především zřejmé, že Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 16. října 2007, č. j. 9 P 31/80-239, výrokem I. vrátil stěžovateli plnou způsobilost k právním úkonům, a tento výrok není předmětem ústavní stížnosti. Je tedy v první řadě zřejmé, že výše uvedeným základním právům stěžovatele poskytl obecný soud v řádném řízení účinnou ochranu a zásah do základního práva v tomto smyslu netrvá. Stěžovatel však dále předkládá jako spornou skutečnost, že původní rozsudek byl toliko změněn, nikoliv zrušen ve smyslu § 190 o. s. ř. Nutno podotknout, že zmíněný soud prvního stupně tento návrh zamítl, přičemž teprve soud druhého stupně v této části rozsudek zrušil a řízení zastavil. O návrhu na zrušení původního rozsudku bylo v minulosti již rozhodováno Okresním soudem v Chrudimi ze dne 10. června 1996, č. j. P 31/80-131, tedy se nejedná o situaci, kdy by obecné soudy odepřely stěžovateli možnost podat návrh ve smyslu § 190 o. s. ř., nýbrž v dané věci toliko o situaci, kdy rozhodnutí bylo odepřeno stěžovateli ve vztahu k opakovanému (pravomocně již dříve posouzenému) návrhu, za situace, kdy nebyla ani ze strany obecných soudů zpochybněna pravomoc přezkoumat trvání důvodů pro omezení způsobilosti (při efektivní ochraně základního práva) na základě § 186 o. s. ř. a násl. Pokud mělo být původní rozhodování o omezení způsobilosti stěžovatele aktem perzekuce komunistickým režimem, mohly tyto okolnosti hrát roli při rozhodování obecných soudů v roce 1996 a 1997, v němž však (v rozhodné době existující) důvody pro omezení způsobilosti nebyly zpochybněny a toto rozhodnutí nebylo (po vyčerpání opravných prostředků) napadeno ústavní stížností pro jeho protiústavnost, ačkoliv tvrzené důvody (politické perzekuce) měly existovat a byly zjistitelné již v této době. Z tohoto pohledu lze odkázat na zásadu materiální subsidiarity ústavní stížnosti, tedy povinnost stěžovatele uplatnit svou argumentaci lege artis v opravných prostředcích, jež má v rozhodné době k dispozici. Vzhledem k tomu, že o vrácení plné způsobilosti bylo rozhodnuto až zmíněným rozsudkem z roku 2007, a předchozí rozhodnutí z roku 1996 a 1997 nebyla podrobena ústavnímu přezkumu, nemůže Ústavní soud vycházet z jiného stavu, než že důvody k omezení způsobilosti v rozhodné době trvaly. Ústavní soud při své rozhodovací činnosti sleduje efektivní ochranu fyzických a právnických osob před trvajícími zásahy do základního práva. Lze konstatovat, že výklad procesních předpisů, zejména § 190 o. s. ř. není věcí Ústavního soudu, nýbrž Nejvyššího soudu a soudů obecných. Z ústavního pořádku však nevyplývá, že by soudní přezkum podle § 186 a násl. a § 190 o. s. ř. měl mít zcela stejný režim (§ 163 o. s. ř. - změna rozsudku kdykoliv při změně poměrů). Proto (přesto) se Ústavní soud ani nevyjadřuje k výkladovým alternativám, které stěžovatel předkládá jako možné. Lze však uzavřít, že soudy v jeho věci (v minulosti) přezkoumaly jak původní rozsudek v režimu 190 o. s. ř., tak poskytly ochranu základním právům stěžovatele, a to vrácením plné způsobilosti k právním úkonům (v režimu § 186 o. s. ř . a násl.). Stěžovateli se nepodařilo prokázat, že obecné soudy napadenými rozhodnutími (a nutně též soudy v letech 1996 a 1997) porušily jeho základní práva, když "jeho věc" (čl. 38 odst. 2 Listiny) byla v rozsahu základního (čl. 5, čl. 10 odst. 1 Listiny) práva soudy projednána v režimu § 186 a násl. o. s. ř. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2012 Vojen Güttler, v.r. předseda senátu