I. ÚS 3446/25

Odůvodnění

1. Stěžovatelka je dlužnicí, u níž byl zjištěn úpadek na základě insolvenčního návrhu jejích věřitelů. Stěžovatelka navrhla svůj úpadek řešit reorganizací, což ale Krajský soud v Praze zamítl, stejně tak zamítl návrh na povolení reorganizace podaný jednou stěžovatelčinou věřitelkou. Krajský soud naopak prohlásil na majetek stěžovatelky konkurs. Toto rozhodnutí k odvolání stěžovatelky potvrdil Vrchní soud v Praze. Stěžovatelka nato neuspěla s dovoláním a nyní se ústavní stížností domáhá právě zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež je posledním rozhodnutím obecných soudů ohledně řešení způsobu jejího úpadku. Tvrdí přitom porušení čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Krajský soud ve věci stěžovatelky nepovažoval reorganizaci za přípustnou, protože podle něj nebyla splněna ani jedna ze zákonných podmínek. Stěžovatelka nemá předepsaný počet zaměstnanců ani nedosahuje požadovaného obratu alespoň 50 mil. Kč. V roce 2020 sice dosáhla obratu 98,7 mil. Kč, z toho ovšem 70 mil. Kč tvořila kapitalizace pohledávky, která se dostala do účetních výkazů jen zaúčtováním a nepocházela z hospodářské činnosti. Předpoklady dalšího ekonomického vývoje určuje podle krajského soudu jen výnos ze skutečné vlastní činnosti dlužnice. Povolení reorganizace by bylo podle krajského soudu v rozporu se zásadami insolvenčního řízení podle § 5 písm. a) insolvenčního zákona. Krajský soud konečně uvedl, že nechal na první schůzi věřitelů hlasovat o formě řešení úpadku stěžovatelky, aby jejich hlasování mohlo být podle § 326 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona použito pro případ, že by se vrchní soud neztotožnil s jeho závěrem o nepřípustnosti reorganizace (usnesení č. j. KSPH 61 INS 22850/2021-B-40 ze dne 8. 6. 2022 ve znění doplňujícího usnesení č. j. KSPH 61 INS 22850/2021-B-72 ze dne 28. 11. 2022).

3. Vrchní soud rozhodnutí krajského soudu potvrdil jako věcně správné, byť z jiného důvodu. Neshodl se s krajským soudem na nepřípustnosti reorganizace u stěžovatelky. Zkoumání výnosu zisku a ztrát soudem je totiž omezeno na naplnění kvantitativní podmínky podle § 316 odst. 4 insolvenčního zákona a pokud není zjištěno, že je fiktivní, je tato podmínka celkového úhrnu čistého obratu naplněna. Vrchní soud dále krajskému soudu vytkl, že nechal na schůzi věřitelů hlasovat o povolení reorganizace a že neodstraňoval vady stěžovatelčina návrhu na povolení reorganizace (stěžovatelka nepředložila plán reorganizace). I když byla ale u stěžovatelky reorganizace přípustná a stěžovatelka včas podala návrh na reorganizaci, kterému by insolvenční soud jinak vyhověl, schůze věřitelů již rozhodla o konkursu stěžovatelky, čímž je insolvenční soud vázán (§ 150, § 151 a § 152 věta první insolvenčního zákona). V hlasování o hlasovacích právech věřitelů a v následném hlasování věřitelů vrchní soud neshledal žádné pochybení. Další odvolací námitky stěžovatelky považoval vrchní soud za daného stavu řízení za bezpředmětné (usnesení č. j. KSPH 61 INS 22850/2021, 6 VSPH 1087/2022-B-88 ze dne 16. 2. 2023).

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl zčásti jako vadné, zčásti jako nepřípustné (§ 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu). Rozhodnutí vrchního soudu shledal souladným se svou ustálenou judikaturou, od níž neshledal důvod se odchýlit. Nejvyšší soud vyšel zejména z usnesení sp. zn. 29 NSČR 30/2010 (publikovaného pod č. R 96/2011), jehož závěry považoval za použitelné i v poměrech insolvenčního zákona rozhodného pro tuto věc. To, že stěžovatelka podala včasný návrh na povolení reorganizace, nic nemění na tom, že insolvenční soud byl vázán usnesením schůze věřitelů o způsobu řešení úpadku, přijatým podle § 150 až § 152 insolvenčního zákona. Námitky proti (ne)přiznání hlasovacích práv Nejvyšší soud odmítl jako nedostatečně vymezené dovolací důvody, protože u nich stěžovatelka nepopsala, jaké právní posouzení považuje za nesprávné a z jakých důvodů.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zrekapitulovala průběh řízení před insolvenčními soudy i průběh schůze věřitelů dne 27. 5. 2022. Vytýká Nejvyššímu soudu, že porušil její právo na přístup k soudu tím, že její dovolání nesprávně odmítl: Nejvyšší soud se jednak odmítl vypořádat se stěžovatelkou předloženou právní otázkou, jednak aproboval výklad v rozporu s ústavně zaručenými právy a svobodami. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud při práci s publikovaným rozhodnutím R 96/2011 pominul odlišnost tohoto případu a její věci. Tuto odlišnost stěžovatelka spatřuje především v tom, že v její věci nebylo řádně přijato usnesení věřitelů o způsobu řešení úpadku podle § 150 insolvenčního zákona. Toto usnesení tak nemohlo být pro insolvenční soud závazné. Insolvenční soudy měly ve stěžovatelčině věci postupovat spíše podle usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 VSPH 179/2009-B-38 ve věci sp. zn. KSUL 46 INS 5304/2008, z něhož stěžovatelka dovozuje, že mělo být jejímu návrhu na povolení reorganizace vyhověno.

6. Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní soud je v tomto řízení oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné (zde insolvenční) soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelky - viz čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To v nynější věci Ústavní soud neshledal, ústavní stížnost je tudíž zjevně neopodstatněná.

7. Stěžovatelka ústavní stížností napadla rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, které považuje za přípustné. Posouzení, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání, je především věcí Nejvyššího soudu. Ústavní soud může přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na hodnocení toho, zda Nejvyšší soud neodepřel soudní ochranu tím, že buď odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění náležitě vypořádal se stěžovatelkou řádně předestřenou právní otázkou (pokud jde o přípustnost dovolání), nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky (třebaže vyústilo do odmítnutí dovolání) aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami (nález sp. zn. II. ÚS 2312/15, body 19-20, nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1642/25, bod 10, a usnesení sp. zn. I. ÚS 1068/25, bod 11). Právě to stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí. Ústavní soud její pohled nesdílí a má za to, že ve věci k odepření spravedlnosti nedošlo.

8. Stěžovatelka podstatou věci učinila otázku, zda mohly insolvenční soudy rozhodnout o konkursu stěžovatelky v návaznosti na usnesení schůze věřitelů, přestože navrhla řešení svého úpadku reorganizací. Spor mezi stěžovatelkou a obecnými soudy tak tkví v tom, v jakém pořadí měly být návrhy na způsob řešení úpadku vyřízeny. Tato otázka je ale především otázkou výkladu podústavního práva (insolvenčního zákona). Ústavní soud nahlíží na řízení před obecnými soudy jako na jeden celek a podstatné pro něj je, že z výše rekapitulovaných rozhodnutí vyplývá závěr, který není v rozporu s právem stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Tento závěr lze shrnout následovně:

1. Stěžovatelka sice navrhla řešení svého úpadku reorganizací, ke svému návrhu ovšem nepřiložila reorganizační plán, proto bylo třeba zkoumat, zda má stěžovatelka zákonem předpokládaný buď počet zaměstnanců, nebo účetní obrat (§ 316 odst. 5 ve spojení s odst. 4 insolvenčního zákona).

2. Krajský soud nepovažoval tyto zákonem stanovené podmínky pro povolení reorganizace za splněné, proto rozhodl o konkursu stěžovatelky v souladu s tím, jak hlasovali věřitelé na schůzi.

3. Vrchní soud se s krajským soudem neztotožnil v hodnocení (ne)přípustnosti reorganizace ani v možnosti eventuálního hlasování na schůzi věřitelů. Protože ale na schůzi věřitelů již stěžovatelčin konkurs odhlasován byl na návrh jedné z věřitelek, nepřicházela nadále reorganizace v úvahu (§ 150 až § 152 insolvenčního zákona).

To znamená, že stěžovatelčinu návrhu byla v insolvenčním řízení věnována dostatečná pozornost a bylo o něm řádně a odůvodněně rozhodnuto. Stěžovatelčiny námitky jsou za této situace neopodstatněné. Ústavnímu soudu neuniklo, že na schůzi věřitelů se hlasovalo o návrhu jedné z věřitelek na reorganizaci (nikoliv na konkurs, což v bodě 26 svého rozhodnutí považuje vrchní soud za zásadní), podstatné ale zůstává, že věřitelé následně skutečně hlasovali i o konkursu. Na tento rozpor koneckonců stěžovatelka nijak neupozorňuje a netematizovala jej ani v dovolání.

9. Nejvyšší soud se pak v napadeném usnesení držel závěrů publikovaného rozhodnutí R 96/2011, podle něhož platí: "Jestliže však schůze věřitelů přijme předepsanou většinou (§ 151 insolvenčního zákona) usnesení o tom, že způsobem řešení dlužníkova úpadku má být konkurs, je tím pro insolvenční soud v intencích § 152 věty první insolvenčního zákona závazným způsobem určen způsob řešení dlužníkova úpadku (konkursem), a to bez zřetele k tomu, že je zde jinak věcně zdůvodněný a včasný návrh dlužníka na povolení reorganizace, jemuž by insolvenční soud jinak (kdyby nebylo usnesení schůze věřitelů podle § 150 insolvenčního zákona) vyhověl. V takovém případě insolvenční soud po skončení schůze věřitelů vydá usnesení, jímž se jednak vypořádá s dlužníkovým návrhem na povolení reorganizace, a to tak, že jej zamítne s poukazem na závaznost usnesení schůze věřitelů o jiném (než dlužníkem navrženém) způsobu řešení jeho úpadku, jednak současně (opět s odůvodněním, že usnesení schůze věřitelů o této otázce je pro něj závazné) prohlásí konkurs na majetek dlužníka." Nejvyšší soud tak tu dovolací námitku, kterou stěžovatelka řádně formulovala (zda byl insolvenční soud vázán rozhodnutím schůze věřitelů, i když je u dlužníka přípustná reorganizace, kterou řádně a však navrhl), oprávněně nepovažoval za přípustnou.

10. Stěžovatelka tento postup v ústavní stížnosti odmítla s odkazem na jiné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, pominula však přitom podstatnou odlišnost věci řešené vrchním soudem od právě projednávaného případu. Ve věci odkazované stěžovatelkou věřitelé na schůzi neschválili ani reorganizaci, ani konkurz tehdejšího dlužníka (viz druhý odstavec usnesení vrchního soudu č. j. 1 VSPH 179/2009-B-38 ve věci sp. zn. KSUL 46 INS 5304/2008). To znamená, že v odkazované věci nebyly insolvenční soudy vázány kvalifikovaným projevem věřitelů, že si přejí řešit dlužníkův úpadek konkursem. Zatímco v nynějším případu stěžovatelky ano.

11. Není ani pravda, že by na schůzi věřitelů nezaznělo, že krajský soud nechává hlasovat podle § 150 insolvenčního zákona a stěžovatelka by tak nemohla předvídat závaznost tohoto hlasování pro insolvenční soud. Ústavní soud si pro účely posouzení ústavní stížnosti z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku opatřil Protokol o přezkumném jednání & Zápis ze schůze věřitelů č. j. KSPH 61 INS 22850/2021-B-33 (dříve KSPH 65 INS 22850/2021) ze dne 27. 5. 2022. Z tohoto protokolu (viz jeho str. 17 až 19) je zjevné, že krajský soud přistoupil k hlasování věřitelů o formě řešení úpadku stěžovatelky. Nejprve skutečně vysvětlil, že a proč má reorganizaci stěžovatelky za nepřípustnou, a avizoval, že vydá usnesení, kterým na stěžovatelčin majetek prohlásí konkurs. Dodal však, že "nechá hlasovat podle § 150 IZ o způsobu řešení úpadku dlužníka, a to in eventum, pokud by zde bylo odvolání a odvolací soud nesdílel názor insolvenčního soudu o nepřípustnosti reorganizace, pak aby mohl věc posoudit z hlediska podmínky schválení reorganizace věřiteli". Výslovně toto poučení tedy od insolvenčního soudu zaznělo. Věřitelé následně nejprve neschválili reorganizaci (zajištěných věřitelů 100 % proti a nezajištěných věřitelů 70,27 % pro ku 29,73 % proti) a následně schválili konkurs (zajištěných věřitelů 100 % pro a nezajištěných věřitelů 29,73 % pro ku 70,27 % proti). Pro konkurs stěžovatelky se tedy vyslovilo 96,06 % přítomných věřitelů, počítáno podle výše pohledávek (viz bod 27 rozhodnutí vrchního soudu ze dne 16. 2. 2023).

12. Pokud by bývali věřitelé konkurs stěžovatelky neodhlasovali, a naopak by bývali odhlasovali už reorganizaci stěžovatelky, mohly by se insolvenční soudy touto možností zabývat poté, co vrchní soud přehodnotil, že je reorganizace u stěžovatelky obecně přípustná podle § 316 odst. 4 insolvenčního zákona. To, jak věřitelé na schůzi hlasovali, je nicméně jejich právem a nemusejí své hlasování nijak zdůvodňovat. Není to pak ani předmětem přezkumu insolvenčního, natož Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1549/11, bod 74, nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2131/24, bod 12).

13. Ústavní soud shrnuje, že odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. července 2026

Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu