Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. K., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2011, čj. 1 As 55/2011 - 115, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2011, čj. 31 Ca 166/2009 - 72, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byla dne 21. 11. 2011 doručena ústavní stížnost stěžovatelky, ve které navrhla zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, která měla zasáhnout do jejího práva na informace a svobodu myšlení podle čl. 15 odst. 1 a čl. 17 Listiny základních práv a svobod, čl. 9 odst. 1 a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, prověřuje, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"). Ve věci stěžovatelky tomu tak není. Její návrh nesplňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené v § 27 a násl. zákona o Ústavním soudu, neboť není právně zastoupena a její ústavní stížnost není sepsána advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V takovém případě Ústavní soud obvykle postupuje tak, že stěžovateli stanoví lhůtu k odstranění vad jeho návrhu s tím, že pokud je neodstraní, jeho ústavní stížnost odmítne podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud však v této souvislosti ustáleně judikuje, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo konkrétnímu stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v jeho předchozích případech. Lze totiž vycházet z předpokladu, že již dříve poskytnuté poučení bylo objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli informaci, že se na Ústavní soud nelze obrátit jinak než v zastoupení advokátem. Za této situace je pak další poučování postupem neefektivním a formalistickým. Ústavní soud k tomuto závěru dospěl opakovaně, jeho rozhodovací praxe je v tomto směru ustálená (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2387/08, ze dne 22. října 2008). Stěžovatelka sama s ní byla opakovaně seznámena již prostřednictvím několika předcházejících usnesení, vydaných na základě jejích dřívějších ústavních stížností, např. sp. zn. IV. ÚS 15486/09, IV. ÚS 281/09, I. ÚS 1101/09 a I. ÚS 784/10. Ty byly rovněž odmítnuty, aniž by byla znovu vyzývána k odstranění jejích opakovaně se vyskytujících totožných vad. Z řízení o více než dvaceti ústavních stížnostech stěžovatelky, jež byly odmítnuty pro shora zmíněné vady návrhu, vyplývá, že byla o požadavcích, které musí řádná ústavní stížnosti splňovat, dostatečně poučena a opakovaně vyzývána k odstranění jejich vad, spočívajících nejčastěji v absenci povinného zastoupení advokátem. Ústavní soud proto za přiměřeného použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu její návrh bez jednání odmítl. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2011 František Duchoň, v. r. soudce Ústavního soudu