Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Evou Štauderovou, advokátkou se sídlem ve [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 811/2020-1137 ze dne 26. srpna 2020 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 74/2019-1197 ze dne 29. října 2020, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání (1) pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 a 3 písm. a) a c) trestního zákoníku, (2) pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 a 3 písm. a), d) a h) trestního zákoníku a (3) přečinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1 trestního zákoníku. Za to mu uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti let do věznice se zvýšenou ostrahou, trest propadnutí ve výroku specifikovaných věcí, při současném zrušení výroku o trestu uloženého rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") č. j. 9 T 78/2018-172 ze dne 26. února 2019, jakož i všechna rozhodnutí obsahově na zrušený výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále uložil stěžovateli povinnost nahradit poškozenému 253 150 Kč, poškozené zdravotní pojišťovně 50 693 Kč, v ostatním poškozené odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") rozsudkem č. j. 1 To 74/2019-1060 ze dne 12. března 2020 k odvolání stěžovatele zrušil výrok o vině pod bodem (2) a navazující výroky o trestu a náhradě škody, nově stěžovatele uznal vinným ze spáchání (2) zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, a uložil mu i za jednání pod body (1) a (3) odvoláním nezměněné a současně sbíhající se přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) trestního zákoníku, krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku, poškozování cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, kterými byl uznán vinným shora uvedeným rozsudkem městského soudu, souhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti let do věznice s ostrahou, trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku, při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku městského soudu i všech navazujících rozhodnutí. Poškozené odvolací soud odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních a odvolání státního zástupce zamítl.
3. Napadeným usnesením Nejvyšší soud k odvolání státního zástupce zrušil rozsudek odvolacího soudu (I) i všechna další rozhodnutí obsahově na něj navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (II), přikázal odvolacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout (III), vzal stěžovatel do vazby (IV) a jeho dovolání odmítl (V). Napadeným rozsudkem odvolací soud k odvolání státního zástupce zrušil rozsudek nalézacího soudu ve výroku o uloženém trestu a nově stěžovateli uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání šestnácti let a šesti měsíců do věznice se zvýšenou ostrahou a odvolání stěžovatele zamítl; v ostatních výrocích zůstal rozsudek nalézacího soudu nezměněn.
4. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, opomenutí důkazů a vyslovení závazného právního názoru v neveřejném zasedání, čímž bylo vyloučeno provedení důkazů v odvolacím řízení.
5. Podle stěžovatele z provedeného dokazování závěry obecných soudů nevyplývají [viz nález sp. zn. I. ÚS 401/98 ze dne 13. ledna 1999 (N 3/13 SbNU 11)] a závěr o vině pro trestný čin pokusu vraždu je založen jen na základě domněnek, rozporů ve výpovědích a bez relevantního podkladu o následcích případného střetu, což se promítlo i do výše trestu. Nejvyšší soud v neveřejném zasedání vyslovil závěr, že odvolací soud měl hodnotit i další okolnosti týkající se způsobu útoku, psychického stavu stěžovatele, jeho předchozího jednání, pominul však, že i v takovém případě musí být posuzován úmysl způsobit smrtelný následek, a to z intenzity útoku, způsobu jeho provedení, z místa na těle, na které útok směřoval, a jaké nebezpečí reálně poškozeným hrozilo. Nejvyšší soud bez relevantního podkladu vycházel jen ze znaleckého posudku znalce z oboru dopravy, a nikoliv z oboru lékařství, který jedině by se mohl vyjádřit k možným následkům střetu. Proto obhajoba navrhla rekonstrukci ke zjištění, zda zasahující policisté stáli v jízdní dráze stěžovatelem řízeného auta, či nikoliv, i proto, že v jejich výpovědích byly rozpory (místo otáčení se vozidla stěžovatele, jejich vzájemné postavení či počtu vystřelených střel), neboť podle stěžovatele byl v místě hypotetického střetu dostatečný prostor pro manévrování vozidla i pro bezpečný odstup policistů. Na rekonstrukci měl navazovat rovněž neprovedený znalecký posudek z oboru biomechaniky, čímž byla krácena práva stěžovatele a byly opomenuty důkazy [viz nález sp. zn. IV. ÚS 802/02 ze dne 21. dubna 2004 (N 58/33 SbNU 89)].
6. Stěžovatel je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
7. Z rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel ve snaze vyhnout se silniční kontrole, protože ve vozidle převážel předměty a látky určené k výrobě drog, nejprve (1) vjel do podchodu pro chodce, kde přejel poškozeného, což jej zpomalilo natolik, že dalším osobám se podařilo uniknout; při následném stíhání (2) zajel na jiném místě do slepé ulice, na jejímž konci se otočil a pokoušel se znovu ujet, přičemž službukonajícím policistům vystoupivším ze služebního vozidla a signalizujícím stěžovateli, aby zastavil (včetně několika výstřelů pro výstrahu i proti jedoucímu vozidlu), se podařilo vyhnout sražení jen uskočením z jeho jízdní dráhy. Po bezprostředně následující havárii byl stěžovatel zadržen.
8. V řízení před odvolacím soudem šlo o právní posouzení jednání stěžovatele ve vztahu ke skutku (2); při prvním posuzování věci odvolací soud nedovodil úmysl stěžovatele najet osobním automobilem do zasahujících policistů s tím, že jsou vycvičeni, použili služební zbraně k zastavení na ně najíždějícího stěžovatele a měli dostatek prostoru před ním uskočit. Nejvyšší soud však v souladu se závěry nalézacího soudu konstatoval, že automatická aplikace těchto tezí by fakticky vyloučila možnost kvalifikace najíždění do zasahujících (službu konajících) policistů podle skutečných okolností toho kterého případu a takové jednání by fixovala na násilí proti úřední osobě. Nejvyšší soud odkázal na relevantní aktuální judikaturu k dané problematice (sp. zn. 8 Tdo 461/2019 ze dne 29. května 2019; sp. zn. 8 Tdo 102/2018 ze dne 14. března 2018 či sp. zn. 4 Tdo 1218/2015 ze dne 10. listopadu 2015), v níž byl § 325 trestního zákoníku aplikován na jednání pachatelů, kteří při najíždění na zasahující policisty zpomalili, případně směřovali mimo osoby a způsobili pouze materiální škody. Takové jednání stěžovatele však Nejvyšší soud v projednávaném případě nezjistil, naopak z výpovědi stěžovatele, v níž vyjádřil překvapení, že policisté nakonec uskočili, dovodil subjektivní stránku jednání stěžovatele a vyslovil (závazný) právní závěr.
9. Závazný právní závěr vyslovený Nejvyšším soudem v neveřejném zasedání se týkal právního posouzení věci, aniž by byla zpochybněna skutková zjištění. Podstatné pro posouzení věci byl setrvalý úmysl stěžovatele uniknout, tedy (2) jak stěžovatel řídil vozidlo a jak reagoval na přítomnost zasahujících policistů, kteří dělali to, k čemu jsou vycvičeni: dát najevo svoji vůli (zastavit vozidlo) srozumitelně a v maximální možné míře důrazně. Nedoplnil-li k této věci odvolací soud na návrh stěžovatele dokazování, pak svůj postup jasně vysvětlil (viz str. 17 napadeného rozsudku); neshledal-li opodstatněnost doplnění dokazování a vyjádřil-li se k tomu, nejde o důkaz opomenutý ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu [například nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. listopadu 2003 (N 130/31 SbNU 165)]. Tvrzený (extrémní) nesoulad mezi provedenými důkazy a právními závěry je nutno hodnotit jako způsob obhajoby - snahu interpretovat provedené důkazy způsobem vyviňujícím jej a zpochybnit provedené důkazy.
10. Právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) ani právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) účastníkovi řízení nezaručuje (ani zaručit nemůže), že důkazy budou zhodnoceny podle jeho představ a v jeho prospěch, ale zajišťuje spravedlivé soudní řízení podle předem stanovených pravidel, což se v tomto případě stalo bez jakýchkoliv pochybností. Lze sice pochopit, že stěžovatel nepřijal právní závěry obecných soudů, avšak jeho nesouhlas nezakládá důvodnost jeho ústavní stížnosti; Nejvyšší soud i odvolací soud postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.
11. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. února 2021
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu