Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. R., zastoupené JUDr. J. S., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. listopadu 2001, čj. 20 Co 471/2001 - 55, za účasti vedlejších účastníků S. D. a A. D.
takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. listopadu 2001, čj. 20 Co 471/2001 - 55, pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, jako soudu odvolacího, bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Náchodě, kterým zastavil řízení ve věci žaloby stěžovatelky pro existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159 odst. 3 OSŘ. V nové žalobě stěžovatelka navrhla určení neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností ve Stavebním bytovém družstvu N., uzavřené dne 24. února 1993 mezi žalobkyní (nyní stěžovatelkou) a žalovanými S. D. a A. D. (vedlejší účastníci v řízení před Ústavním soudem), přičemž o téže věci bylo již dříve rozhodnuto v řízení vedeném u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 4 C 28/96. Dovolání stěžovatelky proti uvedenému usnesení odvolacího soudu zamítl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 21. srpna 2003, čj. 29 Odo 147/2002 - 64. Stěžovatelka ve své stručné ústavní stížnosti argumentuje tím, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily její žalobu, jako podanou ve věci již pravomocně rozhodnuté, a následně z toho vyvodily překážku věci pravomocně rozhodnuté. Tvrdí, že její nová žaloba byla založena na nových skutečnostech, ve srovnání se skutečnostmi tvrzenými v předcházející žalobě, konkrétně na nedostatku základních náležitostí dohody o převodu členských práv a povinností ve Stavebním bytovém družstvu Náchod, uzavřené dne 24. února 1993. Nesprávnou aplikací překážky věci pravomocně rozhodnuté obecné soudy porušily, podle stěžovatelky, její základní práva podle čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny, protože jí odňaly právo na přístup k soudu. Ústavní soud si vyžádal od Okresního soudu v Náchodě spisy sp. zn. 4 C 28/96 a sp. zn. 5 C 67/2001 a současně vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové. Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou. Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná. V přezkoumávané věci Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem ČR (srov. již nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 123). V této souvislosti je nezbytné konstatovat, že hodnocení existence překážky věci pravomocně rozhodnuté, která z uvedených spisů jasně vyplývá, je zásadně věcí obecné justice a není úkolem Ústavního soudu závěry obecných soudů jakkoliv přehodnocovat. Na tom, že v daném případě překážka věci pravomocně rozhodnuté skutečně existuje, se ostatně shodly jak soud prvního stupně, tak soud odvolací a konečně i Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2004 JUDr. František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu