Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., zastoupeného Mgr. Davidem Švecem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017 č. j. 30 Cdo 2492/2017-205, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byl dne 8. 11. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 30. 1. 2017 č. j. 16 C 148/2016-169, zamítl žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 28. 3. 2017 č. j. 68 Co 82/2017-187 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení zastavil. Důvodem byla především ta skutečnost, že se stěžovatel dožaduje opakovaně osvobození od soudních poplatků ze stále stejných důvodů. Proti tomuto rozhodnutí si stěžovatel podal dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že dovolací řízení zastavil. Z argumentace Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že důvodem pro zastavení dovolacího řízení bylo především to, že stěžovatel nebyl zastoupen advokátem. Současně poukázal Nejvyšší soud na skutečnost, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů, neboť se jednalo o věc rozsouzenou a stěžovatel nebyl osvobozen od soudních poplatků.
Stěžovatel je toho názoru, že postupem obecných soudů je mu bráněno v přístupu ke spravedlnosti. Podle jeho mínění musí dovolací soud zkoumat, zda nebyla v předchozích řízeních porušena jeho základní práva. Soud prvního stupně zamítl osvobození stěžovatele od soudních poplatků, přičemž nezohlednil majetkové poměry stěžovatele. Ten se nachází toho času ve výkonu trestu. V souvislosti s uvedeným stěžovatel odkázal na rozsudek ESD S. C. a Elisabeth Kamann a L. N.-Westfalen, podle něhož je povinností členského státu zavést do vnitrostátních právních řádů opatření nezbytná k tomu, aby bylo každé osobě, která se cítí poškozená diskriminací, umožněno domáhat se nápravy soudní cestou. Podle stěžovatele došlo v dané věci též k porušení zásady rovnocennosti, jak byla vysvětlena ve věci Unibet (London) Ltd, Unibet (International) Ltd proti Justitiekanslem. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že národní legislativa nesprávně implementuje antidiskriminační legislativu, neboť podle té by tyto žaloby měly být osvobozeny od soudních poplatků. Stěžovatel má za to, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jež je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/).
Podle náhledu Ústavního soudu je podstatou ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatele s postupem obecných soudů, které spojovaly podání jeho žaloby proti diskriminaci se zaplacením soudního poplatku.
Z položky č. 40 přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, se podává, že návrh na zahájení soudního řízení ve věcech ochrany před diskriminací je spojen s poplatkovou povinností ve výši 1.000 Kč. Současně v § 11 téhož zákona není uvedeno, že takto věcně vymezené spory by byly od soudního poplatku osvobozeny a stejně tak nelze dovodit, že by stěžovatel, byť v postavení vězně, patřil k subjektům, jež jsou od poplatkové povinnosti osvobozeny. Pokud tedy obecné soudy podmínily projednání žaloby zaplacením soudního poplatku, není jim čeho vytknout.
Poukazuje-li stěžovatel na judikaturu ESD, podle níž musí národní státy přijmout opatření, umožňující každé osobě, která se cítí poškozená diskriminací, domáhat se nápravy soudní cestou, neznamená to, že by podání takové žaloby nemohlo být spojeno se zaplacením soudního poplatku. Legislativa členských států by ve své podstatě měla vytvořit takové podmínky pro ochranu před diskriminací, jež by umožňovaly reálnou ochranu dotčených osob. To však ještě neznamená, že by zahájení soudního řízení nemohlo být spojeno se zaplacením soudního poplatku. Jiná situace by nastala, pokud by zákonem stanovený soudní poplatek byl natolik vysoký, že by se jeho výší fakticky zabraňovalo dotčeným osobám dobrat svých práv. V projednávané věci je soudní poplatek spíše symbolický, vyjadřující vážnost úmyslu žalobce. Ve zbytku lze plně odkázat na ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu, jež je dostatečně a přesvědčivě odůvodněno a nelze je považovat za projev svévole či nepřípustného formalismu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu