Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. V., zastoupené JUDr. Ondřejem Kafkou, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2018 č. j. 68 Co 309/2018-746 a návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 8. 2018 č. j. 34 EXE 118/2011-701 ve věci vyklizení bytu, jímž bylo vyhověno návrhu stěžovatelky (povinné) na odklad exekuce nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 3. 2011 č. j. 34 EXE 118/2000-30 tak, že exekuce se neodkládá. Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka dne 25. 7. 2018 podala návrh na zastavení exekuce a odložení jejího provedení z důvodu jí tvrzené nevykonatelnosti exekučního titulu pro nesprávné - neurčité označení předmětu vyklizení.
Napadené usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na odložení vykonatelnosti, tedy návrhu na vydání dočasného (zatímního) rozhodnutí, je rozhodnutím procesní povahy, které není (konečným) rozhodnutím ve věci samé ve smyslu ust. § 72 odst. 3 zákona a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka podala spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti i návrh na zastavení exekuce. O tomto návrhu dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Posoudit, zda je možno odložit vykonatelnost toho kterého rozhodnutí v občanském soudním řízení má pouze civilní soud, neboť přezkoumávání reálné existence zákonných podmínek pro přiznání odkladného účinku rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, Ústavnímu soudu nepřísluší. V řízení o ústavní stížnosti se totiž uplatňuje zásada subsidiarity (srov. obdobně sp. zn. III. ÚS 441/04, III. ÚS 117/2000), z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud nadto dodává, že argumentace stěžovatelky je založena na tvrzení, podle kterých stěžovatelka fakticky mimo prostory specifikované v rozhodnutí nalézacího soudu užívá i další, dosud nezkolaudované prostory (přístupné z jejího bytu), zbudované se souhlasem oprávněného v prostorách, jež jsou ve spoluvlastnictví všech spoluvlastníků domu. Tato skutečnost, která ostatně stěžovatelce musela být známa již v nalézacím řízení, ač ve svém důsledku může vést k dalším sporům, sama o sobě nemůže způsobit neústavnost napadeného procesního rozhodnutí o zamítnutí návrhu na odklad vykonatelnosti. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnuta. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebyl dán důvod pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2018
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. soudce zpravodaj