I. ÚS 3532/15

Odůvodnění

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že těmito rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo vlastnit majetek, zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Ústavní soud je v řízeních o ústavních stížnostech vázán zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tento zákon předepisuje soubor procesních podmínek, jež musí být splněny, aby se Ústavní soud mohl zabývat ústavní stížností po věcné stránce. 3. Jednou z těchto podmínek je i předchozí vyčerpání ostatních procesních prostředků nápravy, jež zakotvuje ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Procesními prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. 4. Uvedená ustanovení zakotvují tzv. zásadu subsidiarity ústavní stížnosti a princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti soudů obecných. To znamená, že Ústavní soud není exkluzivním orgánem ochrany základních práv a svobod, ale v demokratickém a právním státě jsou za jejich strážce povolány všechny orgány veřejné moci. Ústavní soud tak může do jejich činnosti v mezích svých pravomocí zasáhnout pouze tehdy, jestliže této své úloze ostatní orgány veřejné moci nedostojí. To ovšem nutně předpokládá poskytnutí prostoru těmto orgánům, aby se této úlohy zhostily samy. Z toho v praktické rovině vyplývá, že stěžovatel je vždy povinen nejprve svá základní práva a svobody prosazovat všemi k tomu určenými účinnými zákonnými prostředky, které má k disposici, než se obrátí na Ústavní soud. Pakliže tak neučiní a předčasně podá ústavní stížnost, nemůže se meritem věci Ústavní soud vůbec zabývat. Tak je tomu i v případě stěžovatele. 5. V případě nyní předloženém Ústavnímu soudu byl stěžovatel původně v roce 2006 dle ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), ustanoven právním zástupcem jedné ze stran sporu v občanském soudním řízení. V roce 2014 byl vyškrtnut ze seznamu advokátů, vedeného Českou advokátní komorou, a dle ustanovení § 27 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, ustanovil svým nástupcem Mgr. Z. B. na základě smlouvy s ním. Mgr. B. tak dále pokračoval v právním zastupování v rámci zmíněného občanského soudního řízení na místo stěžovatele. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2014, č. j. 38 C 139/2000-378, bylo v tomto řízení rozhodnuto o odměně a náhradě nákladů řízení ustanovenému právnímu zástupci jak za období, kdy tímto právním zástupcem byl stěžovatel, tak za období, kdy jím byl Mgr. B. s tím, že celá částka měla být vyplacena k rukám Mgr. B.. Stěžovatel proti tomuto usnesení brojil odvoláním, stejně jako Mgr. B., který nesouhlasil s výší odměny, neboť měl za to, že mu soud nepřiznal odměnu za některé úkony, ve vztahu k nimž mu na odměnu vznikl nárok. O odvolání Mgr. B. rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 8. 2015, č. j. 15 Co 139/2015-434, jímž potvrdil uvedené usnesení Městského soudu v Brně. K odvolání stěžovatele se přitom nijak nevyjádřil, proto proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání a současně s ním i ústavní stížnost.

6. Takto vymezený předmět ústavní stížnosti a předchozí postup stěžovatele v daném případě nevyhovuje výše popsané podmínce předchozího vyčerpání zákonných procesních prostředků. Ve svém shora specifikovaném usnesení se Krajský soud v Brně zabýval toliko odvoláním a v něm obsaženými námitkami Mgr. B.; k odvolání stěžovatele se nikterak nevyjádřil, neuvedl, že by tímto rozhodnutím bylo vyřízeno i odvolání stěžovatele, ba dokonce v něm zcela chybí jakákoliv zmínka o tom, že by stěžovatel nějaké odvolání podal. Z toho je zřejmé, že Krajský soud v Brně o odvolání stěžovatele ke dni podání ústavní stížnosti nikterak nerozhodl a nevzal je v potaz. Stěžovatel proto dosud ani nemohl nabýt aktivní procesní legitimaci k podání ústavní stížnosti, nehledě k tomu, zda by potenciálně byl či nebyl povinen vyčerpat před podáním ústavní stížnosti ještě možnost dovolání. 7. Ústavní soud podotýká, že obecné soudy mají povinnost o odvoláních, podaných v občanském soudním řízení, vždy rozhodnout, a to i v případech, kdyby nebyly splněny formální podmínky jejich materiálního přezkumu (nedodržení lhůty, podání osobou neoprávněnou atd.). Opačný postup by představoval odepření spravedlnosti (k tomu srov. např. ŠÍNOVÁ, R. In: SVOBODA, K., SMOLÍK, P., LEVÝ, J., ŠÍNOVÁ, R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 177). Jelikož obecné soudy dosud o odvolání stěžovatele nerozhodly, a věcně se tak nevypořádaly se stěžovatelovými námitkami, ačkoliv k tomuto rozhodnutí jsou povinny, není dosud založena ani přípustnost stěžovatelovy ústavní stížnosti. 8. Nelze mít ani za to, že by mohla ústavní stížnost být přípustná s tím odůvodněním, že stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky nápravy proto, že pro jeho procesní situaci žádné takové prostředky neexistují. Jak Ústavní soud vyložil již v minulosti, za procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, je nutno považovat i návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle ustanovení § 174a zákona č. 6/2002, o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 319/04 (N 46/36 SbNU 487). Využitím tohoto prostředku mohl stěžovatel účinně dosáhnout toho, aby Krajský soud v Brně o jeho odvolání rozhodl. 9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl pro její nepřípustnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2016

Jaroslav Fenyk v. r. soudce Ústavního soudu