I. ÚS 3550/22

Odůvodnění

1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2 a 3 trestního zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let ve věznici s ostrahou a povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 100 000 Kč. Odvolání proti rozsudku nalézacího soudu Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným usnesením zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.

2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že postupem orgánů činných v trestním řízení a napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 7 odst. 1 a 2, čl. 8 odst. 2 a 3, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 17 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 a v čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

3. Stěžovatel kriticky popisuje postup orgánů činných v trestním řízení ve své věci a uvádí, že nebyl dostatečně zohledněn jeho nedobrý zdravotní stav. Je přesvědčen, že policejní komisař měl osobně mimořádný zájem na jeho odsouzení, a proto jednal v rozporu s právními předpisy. Soudce nalézacího soudu, rozhodující již dříve jinou věc stěžovatele, jej nyní bez ohledu na zdravotní stav nutil k účasti u hlavního líčení a prověřoval každou lékařskou zprávu. Nalézací soud akceptoval nevěrohodné výpovědi poškozeného i svědkyň. Jedna svědkyně vypovídala odlišně než v přípravném řízení a svoji výpověď měla konzultovat s poškozeným i vyšetřovatelem; důkazy k tomu nalézací soud odmítl provést a nesnažil se vyhledat a vyslechnout další svědkyni (skutečnou přítelkyni poškozeného), která by mohla potvrdit verzi stěžovatele. Nalézacímu soudu stěžovatel dále vytýká nesprávnou protokolaci, nepřijetí jím předložených důkazů svědčících v jeho prospěch, a dále zpochybňuje znalecký posudek a odbornou způsobilost znalce - k tomu předložil odborné vyjádření jiného znalce.

4. Odvolací soud neakceptoval návrhy stěžovatele na delegaci věci (odůvodněné nedůvěrou v pražské soudy), jeden z návrhů nesprávně vyhodnotil jako námitku podjatosti, aniž by věc postoupil příslušnému soudu [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 561/02 ze dne 16. ledna 2003 (N 9/29 SbNU 63)]. Odvolací soud rozhodl ve veřejném zasedání v nepřítomnosti stěžovatele i jeho manželky (druhá odvolatelka), přestože byl řádně a včas informován o jejich závažném zdravotním stavu, vylučujícím přítomnost při jednání soudu, kterému oba přítomni být chtěli.

5. Při rozhodování o náhradě škody obecné soudy podle stěžovatele nepřihlédly k probíhajícím insolvenčním řízením a nepostupovaly podle rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 7 Tz 83/2019-216 ze dne 3. prosince 2019, podle kterého měl být poškozený zcela odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Ke druhému skutku stěžovatel uvádí, že řídil v krajní nouzi, neboť musel odvézt manželku k lékaři.

6. Stěžovatel je přesvědčen, že trestní stíhání mělo být zastaveno podle § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, neboť jeho těžká choroba vylučuje, aby byl postaven před soud, k tomu odkazuje na rozhodnutí jiného soudu o propuštění z dřívějšího výkonu trestu odnětí svobody a předložené znalecké posudky; současně brojí proti posudkům, podle kterých je způsobilý zúčastnit se jednání před soudem. Stěžovatel proto navrhuje zrušit napadená rozhodnutí a odložit vykonatelnost napadeného rozsudku.

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou úkolem obecných soudů. Soudy jsou pak povinny zkoumat, jsou-li splněny podmínky pro aplikaci konkrétního právního institutu, a své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu pouze při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Taková situace v projednávané věci nenastala.

8. Stěžovatel se dopustil přečinu podvodu tím, že od spoluvězně pod příslibem zajištění právního zastoupení vylákal 100 000 Kč, které známá poškozeného zaslala na účet manželky stěžovatele. Stěžovatel měl podle svého tvrzení zajistit nový vůz pro přítelkyni poškozeného a zaslaná částka byla záloha, která pro neuhrazení zbytku ceny propadla jako smluvní pokuta. Úkolem obecných soudů bylo zjistit, jaký byl skutečný důvod převodu peněz.

9. Z napadených rozhodnutí se podává, že nalézací soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu. Byla bezpečně prokázána a potvrzena verze obžaloby, a naopak tvrzení stěžovatele byla v řízení vyvrácena. Nalézací soud se vypořádal se stěžovatelovými námitkami a srozumitelně vysvětlil, proč další navržené důkazy nepovažuje pro řízení za podstatné. Odvolací soud v odůvodnění vysvětlil, proč rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele, proč považuje skutková zjištění nalézacího soudu za dostatečná a jeho hodnocení důkazů nepovažuje za projev libovůle. Dostatečně se zabýval i postupem policejního komisaře, znaleckým posudkem, věrohodností výpovědí poškozeného a nezjistil ani vady v hodnocení výpovědi stěžovatele a jeho manželky. Odvolací soud se vypořádal s námitkami k náhradě škody ve vztahu k insolvenčnímu řízení i s návrhy, které podle obsahu vyhodnotil jako námitku podjatosti a návrh na delegaci. Ani Nejvyšší soud nezjistil v řízení vady, v důsledku kterých by byla porušena základní práva stěžovatele, a uzavřel, že zásada in dubio pro reo byla dodržena, neboť žádné důvodné pochybnosti v řízení nevyvstaly; přezkum postupu znalce byl správný, stejně jako rozhodnutí o náhradě škody a projednání odvolání v nepřítomnosti stěžovatele.

10. Z napadených rozhodnutí je patrné, že námitkami uvedenými v ústavní stížnosti se důkladně zabývaly již obecné soudy, které ústavně konformním způsobem vyslovily závěry, jež není stěžovatel ochoten přijmout. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily jeho základní práva, aniž by kromě obecného nesouhlasu s jejich rozhodnutími a popisu své verze stíhaného jednání uvedl, jak konkrétně měla být tato práva porušena.

11. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví; jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky). Obecné soudy postupovaly v souladu s trestním řádem, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a odkázaly v nich na aplikovanou právní úpravu. Byl-li stěžovateli uložen trest odnětí svobody, nejde o porušení práva na osobní svobodu zaručeného v čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny, neboť ke zbavení osobní svobody došlo z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, v rozsahu a za jednání, které jako trestné označuje (čl. 39 Listiny).

12. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny) představuje záruku, že každý se může se svou věcí obrátit na nezávislý a nestranný soud, který bude rozhodovat podle předem stanovených pravidel, což se v tomto případě stalo. Za porušení práva stěžovatele na veřejné projednání jeho věci v jeho přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny) není možné považovat situaci, kdy byl řádně a včas informován o jednání soudu, z něhož se omluvil způsobem, který odvolací soud s ohledem na okolnosti případu a v souladu s příslušnou právní úpravou nepovažoval za důvodný. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho věci byla porušena presumpce neviny a práva na obhajobu (čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny); jeho obecná tvrzení ovšem bez dalšího neobstojí.

13. Mimo výčtu a prostého nesouhlasu s postupem orgánů činných v trestním řízení není zřejmé, na čem stěžovatel zakládá své přesvědčení, že byl porušen zákaz diskriminace (čl. 3 odst. 1 a 3 Listiny), záruka nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí (čl. 7 odst. 1 a 2 Listiny), právo na zachování lidské důstojnosti (čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny) či povinnost státních orgánů poskytovat informace o své činnosti (čl. 17 odst. 5 Listiny). Porušení těchto práv stěžovatel namítá, aniž by k tomu předložil jakoukoli argumentaci.

14. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou okolnost svědčící o porušení základních práv postupem obecných soudů. Obecné soudy se věcí řádně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty přečinů, postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.

15. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný; ze stejných důvodů nevyhověl Ústavní soud ani návrhu na odklad vykonatelnosti, o němž nerozhodoval samostatným usnesením, ve věci však rozhodl přednostně. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. března 2023 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Dne 23. 12. 2022 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele M. G., která je vedena pod sp. zn. I. ÚS 3550/22 a která rovněž napadá v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu. Členem I. senátu a soudcem zpravodajem v této věci je podle Rozvrhu práce Ústavního soudu č. j. Org. 1/22 soudce Pavel Šámal. Nejvyšší soud uvedeným usnesením rozhodl v řízení, v němž jako předsedkyně senátu 8 Tdo zasedala a rozhodovala soudkyně Nejvyššího soudu JUDr. Milada Šámalová, manželka tohoto soudce Ústavního soudu.

2. Uvedený soudce dne 7. 2. 2023 postoupil IV. senátu Ústavního soudu, který od 1. 1. 2023 podle § 10 odst. 1 Rozvrhu práce Ústavního soudu č. j. 1/23 rozhoduje ve věcech vyloučení soudců I. senátu, své vyjádření. V něm uvádí, že s ohledem na výše uvedenou skutečnost by objektivně mohly vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti., předložil spis k rozhodnutí o svém vyloučení z projednání a rozhodování v uvedené věci.

3. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")].

4. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces, která jsou zakotvena v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.

5. S ohledem na poměr soudce Pavla Šámala k uvedené soudkyni Nejvyššího soudu, která se podílela na přijetí ústavní stížností napadeného rozhodnutí o stěžovatelem podaném dovolání v dané věci, proto IV. senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že je naplněn důvod podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování věci sp. zn. I. ÚS 3550/22.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2023

Jan Filip v. r. předseda senátu