Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. R. M., zastoupené Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2013 č. j. 51 Co 337/2012-281 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 10. 2011 č. j. 4 C 458/2008-166, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byla dne 25. 11. 2013 doručena ústavní stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2013 č. j. 51 Co 337/2012-281, kterým byl potvrzen (též napadený) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 10. 2011 č. j. 4 C 458/2008-166 o zamítnutí žaloby o určení vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch hl. m. Prahy (k budově č. p. X1 a pozemku parc. č. X2 v kat. úz. Holešovice, obci Praha). Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, pro porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zrušil.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadených rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), pro meritorní projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost není přípustná. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Uvedenými prostředky se ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí, vyjma návrhu na obnovu řízení, také mimořádné opravné prostředky (včetně takového, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění od 1. 1. 2013). Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřením zásady subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná, tedy pokud byly vyčerpány všechny dostupné procesní prostředky obrany (mimo zákonem výslovně stanovené výjimky).
Pro posouzení (ne)přípustnosti předmětné ústavní stížnosti je proto rozhodující skutečnost, že stěžovatelka brojí pouze proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně, jimiž byla zamítnuta její žaloba o určení vlastnického práva k tam specifikovaným nemovitostem, a nenapadá tak rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně jejího práva poskytuje - jak ukládá zákonná úprava. Za daného procesního stavu nejsou vyčerpány procesní prostředky k nápravě, když dotčená věc nebyla řešena před dovolacím soudem (dovolání v tomto případě přitom a priori ex lege nepřípustné nebylo - přípustnost dovolání sice závisela na uvážení Nejvyššího soudu, to ovšem od 1. 1. 2013 nebylo důvodem k nevyčerpání tohoto mimořádného opravného prostředku). Ústavní soud současně dodává, že zde neshledal naplnění podmínek ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z řečeného důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2014
Ludvík David. v. r. soudce zpravodaj