Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti ŽIŠKA Consulting s.r.o., sídlem [adresa] a, Praha 3, zastoupené advokátem Mgr. Matejem Dvořákem, sídlem [adresa] Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2025 č. j. 102 VSPH 917/2025-29 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2025 č. j. 205 ICm 2034/2025-15, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a JUDr. P. M., insolvenčního správce, sídlem [adresa] Praha 7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel napadá rozhodnutí obecných soudů, které nevyhověly jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků v řízení o náhradě škody proti insolvenčnímu správci. Tvrdí, že obecné soudy rozhodly formalisticky, nevzaly v potaz jim známá skutková zjištění ani povahu incidenčního sporu, čímž porušily jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Usnesení o odmítnutí návrhu musí být stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že rozhodování o osvobození od soudních poplatků zpravidla nedosahuje ústavněprávní roviny, která by sama o sobě odůvodňovala jeho kasační zásah, přestože takové rozhodnutí může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení. Posouzení toho, zda jsou splněny zákonné podmínky pro osvobození od soudních poplatků, náleží primárně obecným soudům. Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat jejich úvahy vlastními ani přehodnocovat skutkové závěry či hodnocení důkazů, na nichž jsou tato rozhodnutí založena. K věcnému přezkumu Ústavní soud přistupuje jen zcela výjimečně v případě porušení základních práv a svobod jednotlivce. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, ale je soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 285/25, bod 20; či usnesení sp. zn. III. ÚS 3212/25, bod 7; IV. ÚS 84/23, bod 15, a tam citovaná judikatura).
4. V nynější věci obecné soudy posuzovaly žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků podle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu. Toto individuální osvobození od soudních poplatků je výjimečné a vyžaduje splnění dvou podmínek: odůvodněné poměry účastníka a skutečnost, že nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Pro přiznání individuálního osvobození od soudních poplatků musí žadatel poměry (majetkové, osobní atp.) prokázat; v opačném případě nemůže být jeho žádosti vyhověno. Tento návrh může podat i účastník, který se těší osvobození od soudních poplatků ze zákona podle § 11 odst. 1 (tzv. věcné osvobození) či odst. 2 (tzv. osobní osvobození) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Musí nicméně doložit, z jakého důvodu je u něj dán zájem i na individuální osvobození od soudního poplatku (typicky půjde o procesní benefity, které z výhradně individuálního osvobození od soudních poplatků plynou; viz Večeřa, J. Zákon o soudních poplatcích. Komentář. Wolters Kluwer, 2025, s. 116-160, odst. 143-145).
5. Obecné soudy vysvětlily, že stěžovatel přes výzvu soudu nepředložil požadované doklady. Vrchní soud navíc uvedl, že stěžovatel má k dispozici významné peněžní prostředky (vyplacenou hyperochu), z nichž může soudní poplatek uhradit (viz bod 13 napadeného usnesení vrchního soudu).
6. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti směřuje však především k tomu, že má být od soudního poplatku osvobozen ze zákona, protože podle § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích se od poplatku osvobozují insolvenční správce nebo dlužník s dispozičními oprávněními v řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty. Stěžovatel má za to, že na něj toto ustanovení dopadá.
7. Vrchní soud však stěžovateli vysvětlil, že důvody pro věcné či osobní osvobození od soudních poplatků jsou v řízení o individuálním osvobození od placení soudních poplatků z důvodu majetkových poměrů podle § 138 občanského soudního řádu irelevantní (viz bod 4 tohoto usnesení). Nadto uvedl, že na stěžovatele § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích nedopadá, neboť není osobou s dispozičními oprávněními.
8. Případ stěžovatele proto nepředstavuje výjimku, kdy by do rozhodování obecných soudů o osvobození od soudních poplatků měl Ústavní soud jakkoliv zasahovat. Rozhodnutí obecných soudů nevykazuje znaky svévole ani přepjatého formalismu. Ústavní soud tak stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2026
Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu