Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t.č. ve Vazební věznici Olomouc, zastoupeného Mgr. Markem Freundem, advokátem se sídlem [adresa] proti postupu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor obecné kriminality Zlín, v trestním řízení č. j. KRPZ-87601-98/TČ-2012-150071 v souvislosti s odběrem biologického materiálu ze dne 28. 11. 2012 a proti postupu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 28. 11. 2012, č. j. 3 KZN 1075/2012, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá vyslovení protiústavnosti v záhlaví uvedených úkonů podle § 114 odst. 4 tr. řádu, učiněných orgány činnými v přípravném řízení trestním, a to pro porušení jeho základních práva na nedotknutelnost osoby a nebýt podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení. V konkrétnostech stěžovatel zejména namítá, že odběr jeho biologického materiálu byl proveden orgánem činným v trestním řízení, avšak měl být proveden lékařem či odborným zdravotnickým pracovníkem. Dále tvrdí, že k provedení odběru nebyly věcné důvody (na místě činu se neměl nacházet) a že samotné překonání jeho údajného odporu bylo nepřiměřené co do intenzity (byla mu působena bolest). Ústavní soud uvádí - vycházeje z principu subsidiarity ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) - že neshledal prostor zabývat se věcně námitkami stěžovatele o nesplnění podmínek obsažených v § 114 trestního řádu. V tomto ohledu je veden úvahou, že by za této situace mohl nepřiměřeně a předčasně zasáhnout do kompetence obecných soudů shromažďovat a hodnotit důkazy a ve svém důsledku tak (případně) předurčovat výsledek trestního řízení v meritu věci.
Ústavní soud konstatuje, že v principu obdobně argumentoval ve vztahu k námitkám téhož stěžovatele, týkajících se jiného úkonu orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení trestním (srov. předposlední odstavec usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. I. ÚS 382/13, které se zabývalo domovní prohlídkou a odmítlo ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost). Dále Ústavní soud poukazuje na svá předchozí usnesení, v nichž se námitkami jiných stěžovatelů proti úkonům provedeným podle § 114 trestního řádu zabýval, leč až na základě ústavních stížností směřujících proti rozhodnutím o vině a trestu [srov. např. usnesení ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 2355/11, bod 6.; nález ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 1605/09; usnesení ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 2804/07, bod II. 3)]. Konečně, Ústavní soud nepřehlédl ani své usnesení ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 1641/07, které se zabývalo podobnou ústavní stížností; i tehdy byla podána proti souhlasu státního zástupce k překonání odporu podezřelého (a proti následnému postupu policejního orgánu). Ústavní soud citovaným usnesením ústavní stížnost odmítl (tehdy jako nepřípustnou) a v odůvodnění uvedl především, že stěžovatel opominul význam trestního řízení jako kontinuálního procesu. Ústavní soud nevidí důvod k tomu, aby se od uvedených právních názorů v této souzené věci odchyloval. Proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2013
Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu