Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů I. V. a P. K., obou zastoupených JUDr. Andreou Vejběrovou, Ph.D., advokátkou, sídlem [adresa] Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2580/2024-393 z 5. 11. 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 36 Co 284/2022-293 z 20. 7. 2023, ve znění doplňujícího usnesení č. j. 36 Co 284/2022-316 z 15. 11. 2023 a opravného usnesení č. j. 36 Co 284/2022-380 z 12. 8. 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem [adresa] a, Praha 3, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Vedlejší účastnice se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 8 domáhala po stěžovateli a I. K., právní předchůdkyni stěžovatelky, samostatně vydání bezdůvodného obohacení ve výši 7 821 697,78 Kč s příslušenstvím (tj. celkově 15 643 395,56 Kč). Tyto částky měly odpovídat bezdůvodnému obohacení, které vzniklo neoprávněným nabytím nemovitých věcí v rámci vypořádání jejich restitučních nároků. Jednalo se o nemovité věci v k. ú. N. a k.ú. P., přičemž mělo vzniknout bezdůvodné obohacení ve výši 148 000,00 Kč a 15 495 395,55 Kč.
2. Obvodní soud rozsudkem č. j. 33 C 81/2022-200 z 25. 5. 2022 rozhodl, že stěžovatel i právní předchůdkyně stěžovatelky jsou každý samostatně povinen zaplatit vedlejší účastnici částku 4 873 Kč s příslušenstvím (výroky I a III); ve zbytku nároky zamítl (výrok II a IV). Dále soud rozhodl, že je vedlejší účastnice povinna každému ze stěžovatelů zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 115 600,98 Kč (výroky V a VI).
3. K odvolání vedlejší účastnice se věcí zabýval Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud"). Ten napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že každému ze stěžovatelů uložil zaplatit vedlejší účastnici dalších 69 127 Kč s příslušenstvím (výroky I a II v části věty před středníkem). Ve zbylém rozsahu rozhodnutí obvodního soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výroky I a II v části věty za středníkem). Městský soud přisvědčil nároku vedlejší účastnice na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 148 000 Kč a stěžovatelům uložil povinnost tuto částku zaplatit. Naopak v otázce 15 495 395,55 Kč věc vrátil k dalšímu řízení, jelikož se neztotožnil se závěrem o promlčení tohoto nároku, pročež se meritem věci dále nezabýval.
4. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost (§ 237 občanského soudního řádu).
5. Stěžovatelé podávají ústavní stížnost proti v záhlaví označeným rozhodnutím. Namítají, že postupem obecných soudů byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatelka také namítá porušení principu právního státu ve smyslu čl. 1 Ústavy.
6. Podle stěžovatelů obecné soudy porušily jejich legitimní očekávání spočívající v posouzení výše bezdůvodného obohacení podle "přiměřené a rozumné ceny pozemku". V tomto ohledu odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu. V důsledku postupu soudů nereflektujícím judikaturu dovolacího soudu, tak podle jejich názoru mělo dojít k nedůvodnému odlišnému zacházení, tedy porušení zásady rovnosti. Dále mají stěžovatelé za to, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku učinění volby ohledně vydání bezdůvodného obohacení podle § 3001 občanského zákoníku. Mají za to, že předpoklady pro užití tohoto ustanovení byly naplněny a obecné soudy v posuzování této otázky kladly na stěžovatele požadavky nad rámec zákona.
7. Ústavní stížnost byla podána oprávněnými osobami [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], které jsou řádně právně zastoupeny. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ohledně části výroků rozsudku městského soudu, kterými byl rozsudek obvodního soudu zrušen a vrácen tomuto soudu k dalšímu řízení, není ústavní stížnost přípustná. Touto částí výroků nebylo ve věci dosud pravomocně rozhodnuto, proto je ústavní stížnost v této části předčasná (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1050/25 z 25. 6. 2025). Proti rozhodnutí městského soudu je tedy ústavní stížnost přípustná pouze ve výroku I a ve výroku II v části věty před středníkem.
8. Ústavní soud též připomíná, že není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 z 25. 9. 2007).
9. Proto se při vypořádání námitky nesprávného posouzení aplikace § 3001 občanského zákoníku zabýval toliko tím, zda soudy poskytly náležité odůvodnění svého postupu. Městský soud se posouzením aplikace výše uvedeného ustanovení ústavně přijatelně zabýval a v napadeném rozsudku řádně odůvodnil, proč v daném případě považuje jeho aplikaci obvodním soudem za nesprávnou (zejména body 17 a 18). Toto odůvodnění městského soudu přitom vyhovuje požadavkům na odůvodnění plynoucím z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Ústavní soud toto odůvodnění považuje za jasné a srozumitelné.
10. Ani v samotném posouzení přípustnosti dovolání proti této části rozsudku neshledal Ústavní soud žádné ústavně relevantní pochybení. Nejvyšší soud v této otázce odkázal na svou dřívější judikaturu a dospěl k závěru, že § 3002 odst. 1 občanského zákoníku - vylučující užití § 3000 a § 3001 občanského zákoníku u neplatných či zrušených úplatných smluv - se aplikuje i tehdy, bylo-li pravomocné soudní rozhodnutí o nahrazení projevu vůle směřujícího k převodu náhradního zemědělského pozemku na oprávněnou osobu (v režimu zákona o půdě) zrušeno na základě mimořádného opravného prostředku (body 6 a 7 napadeného usnesení). I v této části shledává odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu jako vyhovující právu na soudní ochranu.
11. Dále Ústavní soud přistoupil k posouzení námitky porušení legitimního očekávání tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při kvantifikaci bezdůvodného obohacení. Ani v této části ovšem Ústavní soud pochybení neshledal. Nejvyšší soud jasně a srozumitelně své závěry vysvětlil i s odkazy na relevantní judikaturu. K zásahu do legitimního očekávání stěžovatelů nedošlo a dotčeno proto nebylo ani stěžovateli namítané právo na rovné zacházení.
12. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud předloženou ústavní stížnost odmítl částečně jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], částečně jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu