I. ÚS 3582/12

Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces zaručovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů I. a II. stupně, jimiž bylo v řízení o určení vlastnictví ke v žalobě označeným nemovitostem (užívaným velvyslanectvím státu Kuvajt) vyhověno žalobě Diplomatického servisu se sídlem v [adresa] jako vedlejší účastník vystupovala Česká republika), směřující proti žalovanému stěžovateli, a určeno, že vlastníkem označených nemovitostí je Česká republika. Stěžovatel dále napadá i shora označené rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo stěžovatelem podané dovolání proti rozhodnutí soudu II. stupně jako nepřípustné odmítnuto. Proti těmto rozhodnutím směřuje formálně bezvadná ústavní stížnost, v níž stěžovatel obsáhle oponuje závěru obecných soudů a jejich výkladu v rozhodnutích aplikovaného ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., konkrétně výkladu jedné z jeho podmínek přechodu vlastnictví na obce (podmínky vlastnictví nemovitosti Českou republikou k rozhodnému datu), jejíž vlastní interpretaci ve stížnosti také s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává. V poměru k odmítavému rozhodnutí dovolacího soudu pak zdůrazňuje své v řízení předkládané právní stanovisko, jež se opíralo o jím citovanou judikaturu Nejvyššího soudu a odůvodňovalo tak podle něj jeho legitimní očekávání, že jeho dovolání bude vyhověno, případně bude posouzeno meritorně. Namísto toho dovolací soud rozhodl o odmítnutí dovolání na základě podle stěžovatele zcela překvapivé argumentace hmotněprávního charakteru a to konkrétně na základě právního závěru o nutnosti aplikace ustanovení § 12 odst. 2 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. per an alogiam ve vztahu k ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. Dle názoru stěžovatele je takové rozhodnutí dovolacího soudu objektivně překvapivé a unikátní v tom, že se doposud nikdy ani nevyskytlo v judikatuře českých soudů, včetně Nejvyššího soudu. Takový postup, kdy z hlediska právního náhledu na aplikaci podmínek § 2a zákona č. 172/1991 Sb. se dovolací soud na jedné straně ztotožní s argumentací stěžovatele, pokud jde o rozhodné datum pro aplikaci uvedeného ustanovení, tj. datum 1. 7. 2010, a na druhé straně dovolání odmítne jako nepřípustné z důvodu zcela neočekávané argumentace analogickou aplikací vybrané normy z oblasti zákonné úpravy mimosoudních rehabilitací, zcela zjevně odporuje principu předvídatelnosti soudního rozhodování. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení napadených rozhodnutí.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů. Ustáleně judikuje, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Takový stav v projednávané věci zjištěn nebyl. Obecné soudy se dané věci náležitě věnovaly a na základě zjištěného skutkového stavu, jenž Ústavní soud s připomenutím své judikatury nemůže sám přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly úvahy vedoucí je k závěru o tom, že do vlastnictví stěžovatele předmětné nemovitosti na základě ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. nepřešly. Jak je patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí, jakož i z odůvodnění v dané věci dříve - z podnětu dovolání protistrany - vydaného kasačního rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 4080/2010 ze dne 11. 11. 2010, byla v napadených rozhodnutích soudu I. a II. stupně zvolena jedna ze dvou variant výkladu uvedeného ustanovení, totiž varianta vycházející z původního záměru zákonodárce restituovat obcím ke dni účinnosti uvedeného zákona jen ty nemovitosti, jež byly k tomuto dni v majetku České republiky, nikoliv však v majetku ČSFR. Na interpretační variantu zastávanou stěžovatelem, považující ustanovení § 2a, vložené do uvedeného zákona novelou č. 114/2000 Sb., za samostatnou skutkovou podstatu, obecné soudy nepřistoupily. Odvolací soud tak učinil, když vycházel z právního názoru dovolacího soudu v jeho kasačním rozhodnutí, v němž Nejvyšší soud - i když připustil, že podle konkrétních okolností různých případů může v úvahu přicházet i druhá interpretační varianta zastávaná stěžovatelem - dal v této konkrétní věci přednost interpretační variantě prvé, a to mimo jiné proto, že minimalizuje nebezpečí rušivých zásahů do kvantitou nikoliv nepodstatného dílu majetku České republiky, který byl již jako součást majetku federace používán ke specifickým a nezastupitelným účelům s tím, že akcent na plynutí času, na nepřerušené dlouhodobé užívání nemovitostí určitým způsobem a tedy na zachování právní jistoty dosavadního vlastníka (jakož i správce, nájemce apod.) je významným kritériem pro rozhodnutí v těchto případech. Z důvodů dále rozvedených také zdůraznil, že v konkrétních věcech je třeba dát průchod individuální spravedlnosti a nelpět na rigidních aplikačních a interpretačních šablonách. Uvedený názor dovolacího soudu Ústavní soud sdílí a napadená rozhodnutí soudů I. a II. stupně proto za protiústavní nepovažuje. Za takové pak nepovažuje ani konečné rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítnuto, a kterému stěžovatel v podstatě vytýká jeho nepředvídatelnost. I toto napadené rozhodnutí totiž třeba hodnotit v kontextu s předcházejícím kasačním rozhodnutím dovolacího soudu v této věci, v němž dovolací soud v návaznosti na své již shora reprodukované důvody také poznamenal, že z hlediska činnosti žalobce -Diplomatického servisu se dá předpokládat, že tento provádí pro stát správu nemovitostí, vedoucí k jejich využívání zahraničními zastupitelskými misemi, a je proto přirozenější, aby byly konkrétní právní formy užívání nemovitostí realizovány v rámci vztahu stát (organizace pověřená správou) - diplomatická mise, než město - diplomatická mise. S ohledem na tímto způsobem dovolacím soudem již dříve naznačený směr v posouzení dané konkrétní věci pak lze stěží napadené odmítavé rozhodnutí dovolacího soudu, byť i nyní již konkrétně argumentovalo analogickým užitím ustanovení § 12 odst. 2 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, hodnotit jako pro stěžovatele nepředvídatelné. Ústavní soud tak uzavírá, že zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, a proto byla stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2012

Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu