Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného Petrou Stupkovou, advokátkou, se sídlem [adresa] Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2015 č. j. 4 Co 139/2015-49, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze potvrdil jako věcně správné usnesení Krajského soudu v Praze o zamítnutí stěžovatelovy žaloby pro zmatečnost. Touto žalobou se stěžovatel bránil proti odmítnutí svého odvolání jako opožděného v řízení o určení neplatnosti rozhodnutí občanského sdružení. Stěžovatel má za to, že obecné soudy při hodnocení jeho odvolání jako opožděného postupovaly nesprávně, formalisticky a příliš restriktivně, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces.
3. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
4. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).
5. V nyní posuzovaném věci byl stěžovatel Vrchním soudem v Praze v napadeném usnesení poučen, že proti němu je přípustné dovolání za podmínek uvedených v § 237 občanského soudního řádu. Jak dále vyplývá z oficiální elektronické aplikace infoSoud, poskytující informace o průběhu řízení (http://infosoud.justice.cz/InfoSoud/public/search.jsp), stěžovatel této možnosti využil a dovolání k Nejvyššímu soudu podal. Je tak zřejmé, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, tedy včetně dovolání jako mimořádného opravného prostředku.
6. Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Podání ústavní stížnosti je tedy namístě až tehdy, pokud všechny ostatní dostupné právní prostředky v ochraně základního práva či svobody stěžovatele selžou. Je tak nevhodné i souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti, kteréžto řešení ani nevyhovuje požadavku právní jistoty (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2162/11 ze dne 29. 7. 2011 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 234/11 ze dne 10. 2. 2011). Pokud před obecnými soudy nadále probíhá řízení, v rámci kterého se může stěžovatel domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod. Takový zásah by byl v rozporu jak se zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny) a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu zároveň nelze předjímat. Podání ústavní stížnosti je proto předčasné.
7. Ústavní soud též zdůrazňuje, že toto jeho rozhodnutí stěžovatele nijak nepoškozuje. Pokud totiž v řízení o dovolání stěžovatel nebude úspěšný, nic mu nebrání v podání ústavní stížnosti nové (v níž může zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení), a to i kdyby jeho dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovateli tímto postupem nehrozí ani zmeškání lhůt. Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu totiž v případě, že mimořádný opravný prostředek byl rozhodujícím orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
8. Z výše uvedeného vyplývá, že podaná ústavní stížnost je nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, pročež ji Ústavní soud odmítl v souladu s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2015
Kateřina Šimáčková, v. r. soudkyně zpravodajka