Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti I. S., N. S. a B. S., zastoupených advokátem JUDr. Markem Nespalou, sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1748/2025-980 ze dne 17. září 2025, části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 401/2024-932 ze dne 30. ledna 2025 a výrokům II a III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 14 C 154/2011-860 ze dne 14. června 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. K tomu mělo dojít tím, že soudy při rozhodování o náhradě škody za nezákonné trestní stíhání v podobě nákladů vynaložených na právní zastoupení nesprávně stanovily výši mimosmluvní odměny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 14 C 154/2011, stěžovatelky se jako právní nástupkyně původního žalobce po žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) domáhaly zaplacení 490 932 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody spočívající v nákladech vynaložených na právní zastoupení původního žalobce v trestním řízení, které bylo zastaveno s tím, že skutky mu kladené za vinu nejsou trestným činem (původní nárok zněl na 664 182 Kč, žalovaná uhradila sama 173 250 Kč). Obvodní soud výrokem I žalobě co do částky 65 320 Kč vyhověl (výrok I), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Městský soud v Praze prvostupňové rozhodnutí v odvoláním napadené části potvrdil, Nejvyšší soud dovolání stěžovatelek odmítl. 3. V ústavní stížnosti stěžovatelky namítají, že trestní věc byla mimořádně složitá, a mělo tak dojít k navýšení mimosmluvní odměny, od níž se odvíjí vyčíslení škody, podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu. Soudy složitost věci ani jednotlivých úkonů údajně dostatečně nedocenily a hledaly jen způsob jak určit odměnu co nejnižší. Stěžovatelky poukazují na to, že podle judikatury Nejvyššího soudu není vyloučeno, aby u všech úkonů došlo k navýšení na trojnásobek, přičemž v této věci měly stěžovatelky mít i legitimní očekávání, že tomu tak bude, neboť žalovaná v rámci mimosoudního řešení sporu poskytla částku odpovídající trojnásobku ve smyslu § 12 odst. 1 advokátního tarifu. Nejvyššímu soudu stěžovatelky také vytýkají, že jejich dovolání odmítl pro nepřípustnost, i když vymezily podmínky přípustnosti a argumentovaly porušením ústavně zaručených práv.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud z vyžádaného spisu ověřil, že zejména obvodní soud se věcí zabýval velmi pečlivě, přičemž v souladu s judikaturou Ústavního soudu řešil možné navýšení odměny vždy individuálně ve vztahu ke každému úkonu (viz např. bod 28 nálezu sp. zn. III. ÚS 3488/24 ze dne 24. 6. 2025, v němž Ústavní soud s odkazem na dřívější judikaturu uvedl, že aplikace zvýšení odměny advokáta se musí posuzovat k jednotlivým úkonům právní služby, přičemž zvýšení odměny podle § 12 advokátního tarifu nelze učinit paušálně pro celé řízení). K podrobnému popisu jednotlivých úkonů, který stěžovatelky v ústavní stížnosti předkládají, lze dodat, že jak v bodu 27 zmiňovaného nálezu Ústavní soud připomenul, nepřezkoumává, "který úkon právní služby v konkrétní věci lze považovat za maximálně náročný a který nikoliv, resp. za který má být přiznána navýšená odměna". Platí totiž, že "případná věcná nesprávnost (nezákonnost) rozhodnutí orgánu veřejné moci není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, a tudíž námitky na ní postavené nemohou důvodnost ústavní stížnosti založit".
6. Na námitku stran legitimního očekávání reagovaly odvolací soud i soud dovolací, s nimž lze souhlasit v tom, že předběžné projednání nároku má občanskoprávní povahu, přičemž mimosoudní přiznání náhrady v určité výši ze strany žalované soudy ve výkladu právních předpisů a jejich aplikaci na posuzovanou věc nijak nezavazuje a není způsobilé vzbudit ve stěžovatelkách legitimní očekávání co do výsledku soudního řízení.
7. K rozhodnutí Nejvyššího soudu lze poznamenat, že Nejvyšší soud se dovoláním zabýval veskrze (kvazi)meritorně, neúspěch stěžovatelek v dovolacím řízení v zásadě nebyl dán procesními důvody, nýbrž tím, že napadená rozhodnutí odpovídala praxi dovolacího soudu, jak Nejvyšší soud vysvětlil. Námitky, které stěžovatelky v ústavní stížnosti zmiňují na posílení závěru, že dovolání uplatnily řádně a Nejvyšší soud se jím měl zabývat, byly vypořádány. Některými jinými námitkami se sice Nejvyšší soud zabývat odmítl, šlo ale buď o námitky stavěné na jiném než zjištěném skutkovém základě (míra nezbytné znalosti cizích jazyků), námitky požadující korekci náhrady u úkonů, za něž soudy přiznaly trojnásobek, či námitky neurčité (nezohlednění blíže nespecifikovaných tvrzení, opomenutí nekonkretizovaných důkazů). Argumenty, proč by se i těmito námitkami měl Nejvyšší soud podrobněji zabývat, stěžovatelky nepřekládají. Bez ohledu na to však - jak už bylo řečeno - podstata sporu mezi stěžovatelkami a žalovanou byla i Nejvyšším soudem řešena (kvazi)věcně.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu