I. ÚS 3644/15

Odůvodnění

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 2 odst. 2, čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 5, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal uložení povinnosti žalované České republiky zaplatit mu částku 265.790 Kč za dobu vazby, kterou vykonal v době od 1. 12. 2003 do 27. 9. 2004. Obvodní soud totiž konstatoval, že důvodem zastavení trestního stíhání stěžovatele nebyla skutečnost, že by stěžovatel trestné činy, pro které byl stíhán, nespáchal, nýbrž protože tak stanovila mezinárodní smlouva, jelikož jeho další pokračování by odporovalo požadavkům na rychlý a spravedlivý proces. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") tento rozsudek obvodního soudu k odvolání stěžovatele potvrdil, když uvedl, že je sice pravdou, že došlo-li k pravomocnému zastavení trestního stíhání, je třeba takové stíhání považovat za zásah veřejné moci spočívající v nezákonném rozhodnutí, to však pouze za předpokladu, že trestní řízení nemělo být vůbec vedeno a vazba vykonána. V daném případě však stěžovatel po zastavení trestního stíhání neprohlásil, že na projednání věci dále trvá, takže usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci. Takové rozhodnutí proto nelze považovat za nezákonné. Nejvyšší soud následně k dovolání stěžovatele zastavil řízení o dovolání proti citovanému rozsudku obvodního soudu a odmítl dovolání v části brojící proti shora označenému rozsudku městského soudu.

3. Podstata nyní projednávané ústavní stížnosti spočívá v námitce, že se Nejvyšší soud dopustil přepjatého formalismu, když konstatoval, že pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem nepostačuje jako dovolací důvod. Nejvyšší soud prý měl totiž posuzovat všechna podání stěžovatele jako celek a nerozdělovat je. Stěžovatel se cítí být "obětí porušení čl. 5 Úmluvy", jelikož byl déle než rok zbaven osobní svobody, aniž by byl uznán vinným ze skutků, kvůli kterým byl ve vězení. Nejvyššímu soudu vytýká rovněž nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, když tvrdí, že o. s. ř. odporuje primárnímu právu EU. Základní omyl soudů spatřuje stěžovatel v tom, že došlo k porušení čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy a nikoliv odst. a) stejného ustanovení. Za dané situace mělo být totiž 387 dnů věznění započteno do celkové výměry trestu uloženého za spáchání jiného trestného činu, za který byl pravomocně odsouzen, k čemuž však nedošlo.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. V nyní projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy aplikovaly (zejména) ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), podle něhož platí, že "[p]rávo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu." Podle ustanovení § 12 odst. 1 stejného zákona právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, nebo kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován.

7. K tomu Ústavní soud setrvale judikuje (viz z poslední doby např. nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 1391/15; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz), že ustanovení § 12 uvedeného zákona "nelze aplikovat formalisticky, bez ohledu na konkrétní okolnosti daného případu, toliko podle výsledku trestního stíhání, nýbrž je třeba vždy zkoumat, zda stěžovatelem tvrzená újma není důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, ve kterém nebyly respektovány požadavky čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny." Jako svévoli při zahájení nebo vedení trestního stíhání dle Ústavního soudu např. nelze označit situaci, kdy trestní řízení skončí neodsouzením pachatele toliko v důsledku rozdílných názorů jednotlivých orgánů činných v trestním řízení. Nikoliv každý postup, později prohlášený za nesprávný, který neskončí odsouzením stíhané osoby, totiž představuje nutně svévoli [srov. např. nález ze dne 17. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 429/01 (N 92/27 SbNU 79)]. Uvedené platí nejčastěji při hodnocení skutkových okolností a z něj vzešlých právních závěrů. Najít spravedlivá kritéria pro určení hranice mezi svévolí, kde nárok na odškodnění vzniká, a toliko nakonec odmítnutým názorem, který nemusí s ohledem na důvody jeho odmítnutí představovat protizákonný postup, je úkolem soudu rozhodujícího v kompenzačním řízení. Ten musí po důkladném zhodnocení důkazů posoudit, zda měl ten který orgán činný v trestním řízení dostatečný legitimní důvod považovat za oprávněný postup, který byl v konečném důsledku označen za nesprávný, nebo se jednalo o svévoli ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny. Takové posouzení je jedním z nezbytných předpokladů spravedlivého rozhodnutí o existenci nároku na náhradu škody. Soudy tak v kompenzačním řízení posuzují zákonnost veškerého postupu státní moci, tedy i postupu ostatních soudů, pokud zákon výslovně nestanoví jinak. Tím však není dána normativní závaznost názoru soudu v kompenzačním řízení kupříkladu pro trestní soudy, jejichž závěry o spáchání trestného činu jsou naopak obecně závazné (srov. např. ustanovení § 135 občanského soudního řádu) a s ohledem na zásadu presumpce neviny omezující i práva soukromých osob (srov. nález ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 577/13).

8. Jak Ústavní soud konstatoval v opakovaně odkazovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 1391/15, "[s]kutečnost, že pachatele již z nejrůznějších důvodů odsoudit nelze, nečiní rovněž, s výjimkou vědomě svévolného postupu, celé trestní stíhání nezákonným. Skutečným původcem celého trestního řízení je totiž v takovém případě stále pachatel jinak trestného jednání, jehož aspekty mohou však být v důsledku nejrůznějších okolností (plynutím času, procesní aktivitou účastníků, zničenými důkazy, apod.) zastřeny až do fáze trestního řízení před soudem. V takovém případě nelze vedení trestního stíhání považovat za neoprávněný výkon státní moci, neboť orgány činné v trestním řízení mají ústavně konformní povinnost stíhat veškeré jednání, které je s určitou mírou pravděpodobnosti trestné a jeho stíhání může vést k odsouzení pachatele (srov. ustanovení § 2 odst. 3 trestního řádu)."

9. V tomto směru však obecné soudy v nyní projednávané věci odůvodnily svůj závěr způsobem, v němž Ústavní soud neshledává ústavní deficit, když konstatovaly, že jakkoliv je odpovědnost státu za škodu objektivní, nejde o odpovědnost absolutní v tom smyslu, že by nastupovala bez výjimky vždy, jsou-li pro to splněny předpoklady a v daném případě nedošlo k zastavení trestního stíhání proto, že by trestní řízení nemělo být vůbec vedeno a vazba vykonána, nýbrž protože tak stanovila mezinárodní smlouva, jelikož další pokračování trestního stíhání by odporovalo požadavkům na rychlý a spravedlivý proces. Je taky pravdou, že stěžovatel nikterak nezpochybnil ani argument obecných soudů, že nepožadoval projednání věci, takže nemohlo být za dané situace postaveno najisto, zda bylo trestní stíhání skutečně vedeno protizákonně ve shora popsaném smyslu. Jestliže tedy za této situace obecné soudy dospěly k závěru, že dostatečnou kompenzací je s ohledem na konkrétní okolnosti tohoto případu samotné zastavení trestního stíhání, neshledává Ústavní soud tento závěr - s ohledem na shora prezentovanou vlastní judikaturu - natolik excesivním, že by mohl založit kasaci napadených rozhodnutí.

10. Pokud konečně stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, postačuje pro stručnost odkázat na napadené usnesení Nejvyššího soudu, v němž je dostatečně vyloženo, z jakých důvodů nebyla otázka položena: již proto, že se dovolací soud s ohledem na obsah podaného dovolání jím nezabýval věcně.

11. Ústavní soud proto neshledal, že by namítaným postupem obecných soudů v dané věci došlo k porušení stěžovatelových základních práv nebo svobod. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2016

Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Soudce Ludvík David, který se stal podle rozvrhu práce ve znění účinném od 1. 1. 2016 soudcem II. senátu Ústavního soudu, určený dle dříve účinného znění rozvrhu práce jako soudce zpravodaj ve věci ústavní stížnosti stěžovatele vedené pod sp. zn. I. ÚS 3644/15, navrhl přípisem ze dne 10. 3. 2016, aby byl vyloučen z projednávání a rozhodování dotčené ústavní stížnosti. Důvod pro podání tohoto návrhu shledal ve skutečnosti, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v řízení, v jehož jednom ze stádií byl členem senátu 28 Cdo Nejvyššího soudu, který ve věci rozhodoval.

2. Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu takto představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srov. čl. 38 odst. 1, dále i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

3. Nestrannost soudce je vždy posuzována ze dvou hledisek, subjektivního a objektivního. Subjektivní hledisko, které je stěžejní složkou nestrannosti soudce, je subjektivní psychickou kategorií vypovídající o osobním přesvědčení soudce v daném případě a jeho vnitřním psychickém vztahu k projednávané věci. Při posuzování nestrannosti a nezávislosti soudce však nelze zcela odhlédnout ani od jevové stránky věci, kdy je za validní hledisko považováno i tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti pro třetí osoby, tedy hledisko objektivní, neboť i tento aspekt je důležitý pro zaručení důvěry v soudní rozhodování vůbec. Zatímco subjektivní hledisko tedy zkoumá vnitřní vztah soudce k věci, objektivní hledisko sleduje s ohledem na tento vnitřní vztah existenci dostatečných záruk, že je možno vyloučit jakoukoli legitimní pochybnost o jeho nepodjatosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 722/05 ze dne 7. 3. 2007 (N 42/44 SbNU 533)]. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci přitom může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti vyvstávají odůvodněné pochybnosti, zda bude soudce moci nezávisle a nestranně rozhodovat. Vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, je proto třeba v daném případě posoudit ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to a) jaká je povaha tohoto vztahu a b) zda se jedná o vztah zjevně intenzivní [srov. nález sp. zn. II. ÚS 105/01 ze dne 3. 7. 2001 (N 98/23 SbNU 11)].

4. V projednávané věci dospěl posuzující senát Ústavního soudu k závěru, že podmínka možné pochybnosti o nepodjatosti soudce Ludvíka Davida je v dané věci splněna, neboť se dříve podílel na rozhodnutí ve věci stěžovatele, které se stalo východiskem pro nyní napadená rozhodnutí. Z těchto důvodů rozhodl podle ustanovení § 38 odst. 1 a ustanovení § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 10 odst. 1 rozvrhu práce (Org. 1/16), v účinném znění, I. senát Ústavního soudu o vyloučení soudce Ludvíka Davida z projednání a rozhodování ve věci tak, jak výše uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2016

David Uhlíř v. r. předseda senátu