Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. H. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 9. 2011, čj. 28 Cdo 2356/2011 - 148, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení, vydaného v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem, ve kterém jako žalobce neuspěl. Stěžovatel především tvrdí, že zamítnutí jeho žaloby spočívající v argumentu, že neměl naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, stojí na nesprávném právním posouzení věci, neboť obecné soudy své závěry dovozovaly v rozporu s ustálenou judikaturou. Napadené usnesení Nejvyššího soudu považuje za zcela nesrozumitelné, v rozporu s reálným právním stavem předmětné věci. Z těchto důvodů byla porušena jeho základní práva, zaručená v čl. 11 Listiny základních svobod, v čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, jakož i v čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě.
Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. 9. 2011, čj. 28 C 149/2008 - 98, zamítl žalobu stěžovatele na určení, že Hlavní město Praha není, ode dne účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., vlastníkem budovy specifikované v rozsudku. Stejným rozsudkem byla zamítnuta i žaloba stěžovatele na určení, že Česká republika je, ode dne účinnosti zmíněného zákona, nepřetržitě výlučným vlastníkem předmětným budov.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil rozsudkem ze dne 20. 1. 2011, čj. 64 Co 488/2010 - 98. Konstatoval, že stěžovatel nemůže mít naléhavý právní zájem na určení požadovaném v tomto soudním řízení, neboť rozhodnutí vydané podle jeho požadavku by nemohlo být podkladem pro zápis jeho vlastnického práva v katastru nemovitostí.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl proto, že v dané věci neshledal, že by odvolací soud řešil právní otázku zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Vyložil, že odvolací soud posoudil projednávanou právní věc v podstatě jen podle § 80 písm. c) OSŘ. Vzhledem k zákonné úpravě a právním závěrům z judikatury konstatoval, že nelze dospět k závěru, že by odvolací soud řešil některou právní otázku, která by dosud vůbec nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu nebo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem ve shodné právní problematice či že by řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem. V dané věci se jednalo o posouzení závěru odvolacího soudu spočívajícího v tom, že stěžovatel nemůže mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva, ale nikoli svého, nýbrž dvou právních subjektů, které nebyly účastníky stěžovatelem zmíněné dohody o vydání nemovitostí. Na základě uvedeného dovolací soud neshledal v dovolání stěžovatele zákonné předpoklady jeho přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je polemika stěžovatele s hodnocením provedených důkazů a s právními závěry obecných soudů, zejména Nejvyššího soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě zopakoval argumenty, které uplatnil již v předchozích stadiích řízení.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud tedy není jen další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy (čl. 83 Ústavy ČR).
Po přezkumu ústavnosti řízení i napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud se pečlivě zabýval argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádal. V odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil, s odkazem na zákonnou úpravu a svou judikaturu, z jakých důvodů neshledal v dovolání stěžovatele otázku zásadního právního významu. Pokud se stěžovatel s tímto právním názorem neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 26. ledna 2012
Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu