Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti společnosti Bazcom, a. s., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Karlem Valdaufem, advokátem se sídlem v [adresa] proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 12 EC 39/2010 ze dne 21. 9. 2011, ve výroku o náhradě nákladů řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel ústavní stížností napadá, s tvrzením o porušení základnách práv zaručených zejména články 36 a 37 Listiny základních práv a svobod, článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, i porušení článků 90 a 95 Ústavy a omezení práva na podnikání, zakotveného v čl. 26 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, a to v jeho výroku o nákladech řízení. Napadeným rozsudkem bylo soudem prvního stupně v řízení o žalobě stěžovatele - právního nástupce Dopravního podniku města Ústí nad Labem - pro zaplacení částky 1.015,- Kč s přísl., představující nezaplacené jízdné a přirážku k němu, rozhodnuto tak, že žalovaná je povinna žalovanou částku stěžovateli zaplatit. Dále byla žalované stanovena povinnost nahradit stěžovateli na nákladech řízení částku 300,- Kč, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí soud podrobně zdůvodnil, proč již stěžovateli nepřiznal jím dále požadovanou náhradu nákladů řízení. V podrobně zdůvodněné stížnosti, dovolávaje se soudní judikatury, z níž je citováno, i nálezů Ústavního soudu, stěžovatel obsáhle oponuje závěrům obecného soudu, jehož rozhodnutí s poukazem na dosud v obdobných věcech vydaná rozhodnutí považuje za nepředvídatelné, obsahující prvky libovůle, přičemž uvádí řadu argumentů, včetně důrazu na svou povahu subjektu práva soukromého, podle něj svědčících zejména jeho názoru, že náhrada nákladů řízení mu měla být přiznána v jím požadovaném rozsahu.
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Jak plyne z rozhodovací praxe Ústavního soudu, při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné (a k meritu věci akcesorické), postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem, tj. ke svévoli, nebo že bylo v tom rámci zasaženo i jiné základní právo (kupř. nálezy sp. zn. II. ÚS 259/05, I. ÚS 351/05, II. ÚS 549/06, I. ÚS 1056/07, III. ÚS 1817/07, I. ÚS 1030/08, II. ÚS 622/10 a další). V posuzovaném případě Ústavní soud důvod pro svůj zásah nezjistil. Obecný soud se danou věcí, a to i při rozhodování o nákladech řízení, pečlivě zabýval. Rozvedl důvody, zejména poukazem na předmět činnosti stěžovatele, pro které lze závěry formulované v jím citované judikatuře Ústavního soudu použít i v této věci. Jeho rozhodnutí nepokládá Ústavní soud za nepředvídatelné z důvodů, které již uvedl ve svém rozhodnutí, týkajícím se téhož stěžovatele, sp. zn. IV. ÚS 3259/11 ve věci srovnatelné s věcí nyní posuzovanou. Za tohoto stavu byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2012
Vojen Güttler předseda senátu