Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele L. F., zastoupeného Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2208/2025-620 ze dne 22. 10. 2025, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 137/2024-583 ze dne 11. 6. 2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 21 C 332/2018-453 ze dne 31. 1. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků X, zastoupeného Mgr. Pavlem Prokopem, advokátem se sídlem [adresa] Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. V řízení před obecnými soudy se vedlejší účastník domáhal po stěžovateli a B. J. (dále jen "žalovaná") zaplacení částky původně částky 203 600 Kč s příslušenstvím (následně částky 183 600 Kč s příslušenstvím) s odůvodněním, že o tuto částku se stěžovatel na úkor vedlejšího účastníka bezdůvodně obohatil. Stěžovatel a další osoby (včetně žalované) jsou bývalými členy výboru vedlejšího účastníka a uzavřeli mezi sebou jako členy výboru dohody o provedení práce, kterými zavázali vedlejšího účastníka jim hradit sjednanou odměnu.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 v pořadí druhým rozsudkem uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 40 283 Kč s příslušenstvím (výrok I); současně však zamítl povinnost stěžovatele zaplatit vedlejšímu účastníkovi 129 717 Kč s příslušenstvím (výrok II). Dále uložil žalované povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 9 482 Kč s příslušenstvím (výrok III) a naopak nárok vedlejšího účastníka na zaplacení částky 4 118 Kč od žalované zamítl (výrok IV). V neposlední řadě rozhodl o nákladech řízení (výroky V a VI).
3. Městský soud v Praze (po kasačním zásahu Nejvyššího soudu) napadeným rozsudkem rozhodl tak, že ve výroku I rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok I). Dále ovšem změnil výrok II obvodního soudu tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi 82 967 Kč s příslušenstvím; ve zbylé části (co do částky 46 750 Kč) výrok II městský soud potvrdil (výrok II). Současně rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 184 358 Kč (výrok III).
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání podle § 243c odst. 1 jako nepřípustné odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).
5. Proti v záhlaví vymezenému rozhodnutí podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod) a právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny). Stěžovatel má za to, že obecné soudy pochybily, jak při stanovení skutkových závěrů v dané věci, tak i při jejich právním hodnocení. Poukazuje i na to, že nárok vedlejšího účastníka je v rozporu s dobrými mravy. Odůvodnění napadených rozhodnutí shledává jako neadekvátní, postrádající racionální zdůvodnění. Výsledek, který obecné soudy svými hodnocením přijaly, shledává jako nespravedlivý.
6. Ústavní soud konstatuje, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Ústavní stížnost je ale zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že ve své rozhodovací praxi ustáleně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Jako protiústavní pak lze hodnotit i nesprávnou aplikaci či interpretaci podústavního práva, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný jiný ústavně konformní výklad, nebo je výrazem nepředvídatelné interpretační libovůle, případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 1591/19 ze dne 7. 10. 2019 či sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007).
8. Ústavní soud konstatuje, že žádnou z uvedených výjimek, pro kterou by mohl napadená rozhodnutí zrušit, neshledal. Ústavní soud ze své pozice, jak je vymezena v bodě výše, není oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat ani za situace, kdy má za to, že by mohlo být zvoleno, z pohledu podústavního práva, přiléhavější řešení jiné. Za rozhodné ale považuje, že napadená rozhodnutí obstojí v rovině ústavněprávní ochrany, tj. zejména pohledem práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) jsou jasně a srozumitelně odůvodněna.
9. Stěžovatel mimo jiné rozporuje závěr Nejvyššího soudu, z něhož vyplývá, že není v rozporu s dobrými mravy, pokud stěžovatel zajišťoval činnosti správy domu a pozemku, za kterou by jinak vedlejší účastník musel jinému (třetí osobě) platit tržní úplatu. V této části stěžovatel ale nepředkládá ústavně relevantní právní argumentaci a omezuje se na předložení vlastního právního názoru na řešenou věc. Obecné soudy nicméně adekvátním způsobem zdůvodnily, proč z jejich pohledu není nárok vedlejšího účastníka v rozporu s dobrými mravy. V uvedené věci je přitom zásadní, jak připomíná Nejvyšší soud v bodě 6, že stěžovatel žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly posouzení, zda uplatněný nárok je, či není v rozporu s dobrými mravy, případně zda se jedná o zneužití práva, netvrdil, a žádné takové skutečnosti v nalézacím řízení ani jinak najevo nevyšly. Ústavní soud k tomu doplňuje, že argumentaci zásadou dobrých mravů a zneužitím práva nelze využívat jako "zkratku", kterou se lze vyhnout jiné právní argumentaci. Za dané situace proto nemohl stěžovatel se svou argumentací před dovolacím soudem uspět, neboť právě ten je povolán hodnotit právní závěry odvolacího soudu.
10. Ústavní soud naopak sdílí pochybnosti stěžovatele ohledně závěru Nejvyššího soudu, co se týče odměňování členů statutárního orgánu společenství vlastníků jednotek (§ 1208 písm. c) občanského zákoníku). Nejvyšší soud přináší argumentaci, že odměňování členů volených orgánů společenství vlastníků jednotek spočívá v zásadě na podobných principech jako úprava odměňování členů volených orgánů obchodní korporace, a proto lze při posuzování nároku člena statutárního orgánu společenství přiměřeně vyjít ze závěrů judikatury přijaté k výkladu zákona o obchodních korporacích (viz kasační rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2663/2024-566 ze dne 26. 2. 2025, bod 26, kterým dovolací soud částečně zrušil rozhodnutí městského soudu a věc mu v této části vrátil k dalšímu řízení). Ústavní soud nicméně shledává takový výklad jako problematický. Nejvyšší soud totiž dostatečně nevysvětlil, proč analogicky bez dalšího dovozuje použitelnost speciálního pravidla obsaženého v zákoně o obchodních korporacích bez toho, aby takový postup teleologicky zdůvodnil. Zákonodárce totiž tím, že některá pravidla zahrnul "až" do speciálního předpisu určeného pro obchodní korporace, zřejmě hodlal tyto korporace odlišit - zejména s ohledem na jejich specifický účel (především pak podnikání, tj. dosahování zisku) - od úpravy právnických osob obsažené v občanském zákoníku.
11. V úvaze Nevyššího soudu tak chybí zdůvodnění, proč by se měla na odměňování členů volených orgánů společenství vlastníků jednotek aplikovat speciální úprava pro obchodní korporace, resp. proč nelze vystačit s pravidly obsaženými v občanském zákoníku (např. příkazní smlouva, správa cizího majetku apod.). Vyplňování (domnělých) mezer úpravy v občanském zákoníku za pomoci (poněkud přímočaré) analogie se zákonem o obchodních korporacích se sice může jevit jako atraktivní pro svou jednoduchost, z pohledu právní metodologie je ale obtížně zdůvodnitelné a ve svém důsledku neudržitelné řešení.
12. V posuzované věci je nicméně podstatný obsah stanov vedlejšího účastníka (společenství vlastníků jednotek), kterému stěžovatel své služby poskytoval, tj. zda šlo v konkrétním případě o běžně vykonávanou činnost ve smyslu správy domu a pozemku podle § 1189 občanského zákoníku (tj. činnost, za kterou stěžovateli náležela odměna za výkon funkce člena voleného orgánu) nebo zda šlo o jiná plnění. S ohledem na výše uvedené totiž nelze podle názoru Ústavního soudu obecně říct, že členu voleného orgánu nemůže nikdy vzniknout právo na vydání bezdůvodného obohacení.
13. Ve věci stěžovatele je ale situace specifická tím, že stanovy vedlejšího účastníka ze dne 4. 12. 2013 v čl. III odst. 1 písm. g) určují správou domu i administrativní a operativně technické činnosti spojené se správou domu, včetně vedení příslušné technické a provozní dokumentace domu. Přijal-li proto stěžovatel funkci člena statutárního orgánů (výboru), pak v souladu s čl. VIII odst. 9 stanov přijal i povinnost plnění uvedených činností. S ohledem na obsah stanov lze tak v této konkrétní věci uzavřít, že závěr o nutnosti vydat bezdůvodné obohacení před Ústavním
14. Důvody pro případný kasační zásah Ústavního soudu přitom nemůže založit ani další argumentace stěžovatele předložená v ústavní stížnosti, neboť představuje toliko pokračující polemiku s (právními a skutkovými) závěry obecných soudů.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu