Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Alenou Porostlou, advokátkou se sídlem [adresa] proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2010, čj. 17 C 87/2007 - 224, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2010, čj. 8 Co 246/2010 - 333, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, vydaných v řízení o určení otcovství, ve kterém byl, jako žalovaný, určen otcem nezletilého Jiřího (jedná se o pseudonym). Podle názoru stěžovatele bylo napadenými rozsudky obecných soudů porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho i čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR. Pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatel ve způsobu vypracování znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví genetiky. Opakovaně zpochybňoval způsob odebrání vzorku krve a stěry dutiny ústní u nezletilého a žalobkyně a má důvodné podezření, že zde došlo k manipulaci. Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ostravě určil, že stěžovatel je otcem nezletilého Jiřího, narozeného dne XX.X.XXXX ze žalobkyně M. G. Nezletilého svěřil do výchovy matce a stěžovateli stanovil výživné. Vyšel ze zjištění, podle kterého ze znaleckého posudku znalkyně RNDr. H. K. ze dne 8. 4. 2008, ve spojení s revizním znaleckým posudkem společnosti GENERI BIOTECH s. r. o., ze dne 13. 2. 2009, bylo prokázáno, že stěžovatel je s pravděpodobností vyšší než 99,9999 % biologickým otcem nezletilého. Oba posudky byly vypracovány na vysoké odborné úrovni, bez jakékoliv manipulace se vzorky a zcela nezávisle. Námitky stěžovatele, kterými zpochybňuje věrohodnost obou znaleckých posudků, považoval okresní soud za zcela irelevantní. Výsledek znaleckého zkoumání nemůže zpochybnit ani tvrzení stěžovatele, že jej žalobkyně jako otce označila až po 9 letech od narození nezletilého. Skutečnost, že biologické vzorky nebyly odebrány ve stejný čas za přítomnosti jak stěžovatele, tak i žalobkyně a nezletilého, považoval soud za vhodný přístup znalce, s ohledem na absenci jakéhokoliv citového vztahu mezi stěžovatelem a nezletilým. Manipulaci se vzorky m.j. vylučuje zejména revizní znalecký posudek nezávislého odborného ústavu, kdy skutečnost, že vzorky byly odebrány v různých městech, potvrzuje, že fakticky nemohlo dojít k takové manipulaci se vzorky, jak líčí stěžovatel.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatel se žalobkyní intimně stýkal bez jakékoliv ochrany, považoval soud za irelevantní jeho tvrzení o tom, že žalobkyně se i v době rozhodné pro početí stýkala s jinými muži. Z výslechu žalobkyně vyplývá, že k poslednímu intimnímu styku mezi nimi došlo ještě v červenci 1998, což koresponduje se shora uvedenými znaleckými posudky a popírá relevantnost tvrzení stěžovatele.
Krajský soud v Ostravě rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel z jeho skutkových zjištění a ztotožnil se i s jeho právním posouzením předmětné věci. Stěžovatel je otcem nezletilého, což bylo prokázáno jednak tím, že se v rozhodné době intimně stýkal s matkou nezletilého, jednak oběma znaleckými posudky, které prokazují s pravděpodobností vyšší než 99,9999 %, že je otcem nezletilého.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 8. 2011, čj. 30 Cdo 2747/2011 - 426, odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť ten žádnou otázku zásadního právního významu ve svém dovolání neuvedl a ani dovolací soud neshledal, že by odvolacím soudem řešená právní otázka měla být posouzena jinak.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v nesouhlasu stěžovatele s výsledkem řízení, ve kterém byl určen otcem nezletilého a je jen neplodnou polemikou s právními závěry okresního i krajského soudu. Své argumenty uplatnil již před těmito soudy a jejich opakováním staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Toto postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení některého základního práva či svobody.
Po přezkoumání ústavnosti předmětného řízení Ústavní soud zjistil, že obecné soudy se celou věcí důkladně zabývaly, pečlivě zjistily skutkový stav a správně aplikovaly příslušná ustanovení zákona o rodině. Zabývaly se podrobně i všemi námitkami stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Nelze tedy souhlasit s názorem stěžovatele, že by v dané věci došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod či čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal nic, co by tuto věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 28. prosince 2011
Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu